Jak jsme se ztratily, a druhý den nás s potleskem objevili v Bruselu

Chtěla bych se se všemi, nejen Romy, podělit o radostné zážitky, které jsem zažila 15. a 16. října v Bruselu, když jsme, společně s Katarínou Klamkovou, ředitelkou IQ Roma servisu přebíraly ocenění organizace za dobrou práci na integraci Romů v Evropě.

Jmenuji se Katka Plachetková, je mi 22 let a jsem z Brna. Po maturitě jsem si dlouho nemohla najít práci, pomáhala jsem jako dobrovolnice, až jsem v dubnu 2014 dostala příležitost pracovat v IQ Roma servise, v její brněnské pobočce - v Centru prevence pro mladé. Byl to navíc i můj sen pracovat s romskýma  děckama, organizovat pro ně smysluplné kroužky, vymýšlet originální akce v klubu i na hřišti, kterému říkáme „plácky u Svitavského nábřeží“.  V IQ Roma servisu je super možnost, hlavně pro romské pracovníky, získat finance na polovinu ceny jazykového kurzu angličtiny. Přihlásila jsem se hned, na angličtinu do známé brněnské jazykové školy, protože ji chci umět lépe a ještě si velmi nevěřím veřejně mluvit. I to mi pomohlo jít na svou první, velmi zajímavou služební cestu do Bruselu. V Íkvéčku se moc nepáráme a nezdržujeme. Přišla za mnou kolegyně a řekla "Katko musíš nám pomoct. Jedeš pozítří do Bruselu, podpořit Íkvéčko s Katarínou, ředitelkou, připrav si i řeč v angličtině, počítej, že tam bude hodně lidí, i přes 300 v sálu, tady máš, nastuduj si informace k cestě, ještě se stav u Kataríny se dohodnout na společné cestě." Trošku jsem se lekla a váhala jsem, ale nakonec jsem řekla že pojedu. Když jsem to řekla doma tak mi nejdřív mamka nevěřila. Až jsem jí to fakt úplně vážně řekla podruhé, nakonec uvěřila. Ale strašně se bála, protože slyšela, že poletíme. Upřímně jsem se bála také. Taťka mi zas fandil, že něco zažiju a uvidím...Můj první let, to byl zážitek. Byla jsem opravdu ráda, že v letadle nejsem sama, ale s Katarínou. Byla mi velkou oporou. Chtěly jsme se sedět obě u okna, ale taky vedle sebe, takže mi Katarína sedadlo u okna nechala. Bála jsem se, ale nakonec se mi to moc líbilo.

Přiletěly jsme do Bruselu a začaly naše trable se ztrácením se, protože jsme neznaly cestu na hotel. Měly jsme mapu, vytištěnou z googlu, ale moc ulic na ni nebylo, nešlo se podle ní orientovat. Takže jsme se musely ptát kolemjdoucích, no spíš Katarína, angličtina není moje silná stránka, ale zkoušela jsem to taky... Nakonec jsme cestu našly, byl to krásný hotel, v luxusní čtvrti v centru, kolem byly samé drahé obchody. To jsme ještě netušily, že naše trable se ztrácením se, teprve přijdou. Šly jsme na procházku, Katarína mi chtěla ukázat Grand Place, abych alespoň něco hezkého z Bruselu viděla, když další den hned po obědě zas odlétáme. Grand Place je mimochodem moc krásný, až mi vyrazil dech. Je to hlavní náměstí v Bruselu. Při cestě na náměstí jsme si s Katarínou říkaly, že si musíme pamatovat cestu na hotel, protože už bylo dost pozdě večer, skoro půlnoc (přiletěly jsme až večer) a náměstí bylo aspoň půl hodinu rychlé pěší chůze od hotelu. Ale samozřejmě, jsme zpáteční cestu zapomněly... Dostaly jsme se na uličky, kterými jsme vůbec nešly, měly jsme u sebe mapu z hotelu, v které jsme se opět vůbec neorientovaly, na domech nebyly moc názvy ulic. Uličky byly strašidelné a měly jsme štěstí, že moc nepršelo. Bolely nás nohy a už jsme byly zoufalé, už jsme měly strach, zda na ceremoniál vůbec dojdeme, nikde kolem v uličkách už nebylo člověka, ani taxíka. Když už jsme byly na pokraji zoufalství, potkaly jsme velmi milého cyklistu, který nám cestu ukázal. Když jsme došly k hotelu, tak jsme byly šťastné, že už jsme tam a že si odpočinem.

Druhý den po snídani nás vyzvedla Chloé, paní z týmu Evropského hospodářského a sociálního výboru. Čekala jsem na ní na recepci, ale když jsem ji uviděla, tak jsem si nebyla jistá, jestli to je ona a tak jsem tam seděla a dívala se na ni. Ona se na mě dívala taky a nebyla si jistá. Pak přišla Katarína a Chloé jí poznala z videa, který u nás v Ikvéčku natáčeli. Chloé byla velmi milá. I Kataríně se velmi líbila. Byla mladá a velmi schopná zařídit vše. Jeli jsme konečně na plenární zasedání Evropského hospodářského a sociálního výboru, kde nám měli předat cenu.

Když jsem vešla do obrovské haly, kde probíhalo zasedání, a sedla si k těm významným lidem, tak mi probíhalo hlavou "Jsem Katka Plachetková a jsem tady. Já? Fakt? Nezdá se mi to?" Ale byla to pravda. Pocit to byl nepopsatelný. Byla to neuvěřitelná motivace, protože ten den jsem se rozhodla, že chci ve svém životě ještě víc. Promítali tam videa, která natáčeli o vítězných organizacích. Byly jsme tam my, organizace z Řecka a ze Slovenska. Když jsem viděla naše video, tak jsem byla tak dojatá, vůbec jsem nečekala, že mě to až tak silně dojme. Byla jsem pyšná, že tam pracuji. Přišlo na řadu oznámení, na kterém místě jsme se umístili. Umístili jsme se na krásném druhém místě. Když to řekli, tak jsem byla jediná, co chtěla tleskat ve stoje (trošku trapas).  Po velkém potlesku, focení, gratulacích, proslovech jsme se všichni odebrali do VIP salonku, kde přišli na řadu novináři. Cítila jsem se významně, protože mě fotili a poprvé se mnou chtěli dělat rozhovory. Bála jsem se, ale nakonec jsem to zvládla. Nakonec nás čekal slavnostní oběd i s prezidentem, viceprezidentkou a členy poroty i delegací Evropského hospodářského a sociálního výboru, za Českou republiku tam byl i pan Roman Haken, který jako první navrhl naši nominaci. Byl tam moc velký výběr jídel. A bylo tam i sushi, nikdy jsem ho nejedla, tak jsem ho chtěla zkusit a teď vím, že už sushi nikdy nebudu jíst. Vůbec mi nechutnalo. Líbilo se mi, jak nám každý gratuloval a každý si s námi připíjel. Cítila jsem se výjimečně, byla jsem moc pyšná, že jsem součásti toho všeho...

Po obědě jsme hned spěchaly na letiště. Měly jsme strach, že budeme zase bloudit na cestě na letiště, ale doprovodili nás k autobusu, který jel přímo na letiště. Celou cestu domů jsme sebou táhly velkou tašku, v které jsme měly diplom, který jsme dostaly v Bruselu, kytky jsme musely rozdat. Tašku chvíli nesla Katarína a chvíli já, byla to legrace, abychom se s ní vůbec nějak vešly do letadla i autobusu do Brna. Když jsme doletěly do ČR, tak jsme si zapnuly telefony. Dostávaly jsme gratulační smsky, při kterých jsme byly moc šťastné, že si na nás různí lidé vzpomněli. Nebyly to jen kolegové z práce, ale i rodina, jiné organizace a přátelé. Bylo to krásné.

Takže tohle byla naše íkvečkovská cesta, ve které jsme nejprve trochu ztratily, abychom se posléze vítězně našly. Přeji to veškeré dobré práci s Romy nejen v Česku, ale i v Evropě. Děkujeme!

 

Kateřina Plachetková, IQ Roma servis, www.iqrs.cz

Lokalita: 
Facebook Twitter Youtube More...