Sluníčkářka na Cejlu aneb můj rok v sociálně vyloučené lokalitě

St, 25/05/2016
Je to rok, co jsem přešla na „temnou“ stranu naivních multikulti pravdoláskařských sluníčkářů z neziskovek podporovaných z daní slušných lidí (a amerických, evropských a já nevím jakých peněz). Bílá holka ze středostavovské rodiny, bez zkušeností se sociální prací či s mojí novou cílovou skupinou – s Romy. Nastoupila jsem totiž do proromské neziskovky, která sídlí hned na okraji největší brněnské sociálně vyloučené lokality, Cejlu či tzv. Bronxu.
 
V poslední době bývám často v diskuzích na internetu obviňována, že jako sluníčko z neziskovky nemám ani páru, jak to vypadá tam „venku“.
To by jste museli konečně vytáhnout hlavu z prdele a jít se podívat ven jak to ve skutečnosti všechno je.

(Pozn. autorky:jeden z posledních komentářů na sociálních sítích, ponechávám tak, jak byl napsán).

Představte si, mám. Vím moc přesně, troufám si tvrdit na rozdíl od většiny těch, kteří mají potřebu se vůči mě vyhrazovat a přisuzovat mi různé nálepky, jak to vypadá na Cejlu, ve všech ročních obdobích. I jak to vypadá na brněnských ubytovnách, kde žijí stovky lidí v podmínkách, které se zdají až neskutečné. Chodím totiž ven. Každý den se vidím a mluvím s Romy – ať už jsou to lidé, které potkávám na Cejlu, moji klienti nebo moji kolegové a po tom roce i kamarádi. A tak přináším souhrnnou zprávu o tom, co dělá sluníčkářka z neziskovky a jak to vypadá na Cejlu (i po setmění).

 

Kapitola první:
O tom, co dělá romská neziskovka za vaše peníze

Existuje zažitá představa, že v neziskovkách pracují pouze absolventi humanitních oborů, kteří nemají žádné jiné uplatnění, protože vlastně nic pořádného neumí, a tak vymýšlí, jak se postarat o uprchlíky či (v našem případě) jak pomáhat Romům.

Sama mám sice vystudovanou sociologii, sociální antropologii a speciální pedagogiku, mezi kolegy se však najdou i religionisté, právníci či absolventi VUT a samozřejmě i vystudovaní sociální pracovníci. Naše neziskovka je poměrně veliká – celkem nás je okolo 60. Většina z nás pracuje v přímé práci, tedy s klienty. Zbytek kolegů se věnuje PR, účetnictví či projektům a úklidu. Právě díky projekťákům nejsme živeni pouze z daní poctivých občanů (tedy financí na sociální služby), ale také z peněz evropských (evropské projekty) či norských.
 
Přímá práce se organizuje ve čtyřech programech, které jsou různými způsoby navzájem provázané. V programu Pro dospělé poskytujeme poradenství ohledně bydlení, zaměstnání (ano, Romové chtějí pracovat), dávek (ne, Romové opravdu neberou větší dávky než bílí), dluhů či diskriminace (o té více později). Obnáší to například i doprovody na úřady.
 
Program Pro mladé je rozdělený na nízkoprahový klub a stipendijní program Gendalos (gendalos znamená v romštině zrcadlo) pro romské středoškoláky a vysokoškoláky (existují, přísahám na holý pupek, že jsem je viděla. A není jich zrovna málo). V těchto programech probíhá doučování, preventivní programy či profesní poradenství.
 
V programu Pro Rodiny pracujeme s celými rodinami – od dětí v předškolním klubu až po rodiny, které jsou pod dohledem orgánu sociálně právní ochrany dětí, lidově sociálky. V posledním programu Pro společnost se věnujeme kampaním, třebas těm anti-diskriminačním nebo pro-inkluzivním. Jednoduše chceme, aby vaše děti chodily do školy s romskými dětmi a nikdo nebyl diskriminován.
 
Jak vypadá takový běžný den sociálního pracovníka? Tak třeba ten můj:
8:00 příchod do práce, emaily
8:30vyhledávám si informace a vyrážím do terénu, tedy mezi klienty
9:00s klientkou bydlící na ubytovně s celou rodinou bez sociálního zařízení, za to se spoustou švábů podáváme žádost o sociální byt. Na komerčním trhu jí nechtějí, je totiž „cikánka“ (více o bydlení viz příští článek)
10:30setkání s klientkou na sociálce, vyhodnocujeme spolupráci
12:00oběd, během něj koukám na FB stránky jedné z kampaní, přidávám fotky
12:30
zapisuji vše, co jsem řešila s klienty do databáze (naší elektronické kartotéky).
13:30vyrážím na úřad práce s klientkou vysvětlit milé paní za přepážkou, že si nemůže vymýšlet vlastní pravidla
15:00setkání s klientkou a sociální pracovnicí ve škole
16:30dodělávky, emaily, databáze, projekty – prostě co se nakupí
 
A co za to? Existuje poměrně rozšířená a velmi nerealistická představa o platech v neziskovkách. V penězích se rozhodně netopíme, nebereme ani 40 ani 30 tisíc. Nástupní plat v neziskovce je okolo 15 tisíc (někde o fous víc, někde o fous míň), po několika měsících či letech se můžete dostat někam poblíž průměrného platu v ČR, ale to je asi tak strop. Prostě nás to baví a vidíme v tom smysl. Financováni jsme z peněz Ministerstva sociálních věcí (jako pověřené osoby pro výkon sociální práce) a z velké části z projektů.
 
A příště něco o tom, jak se žije na ubytovně ;-)
Facebook Twitter Youtube More...