Nebojte se zastat se svých dětí a bojujte za ně

Jmenuji se Zuzana, je mi 32 let a mám čtyři malé děti, z toho dvě navštěvují základní školu. Protože jsme Romové, mívají moje děti ve škole občas problémy.

Minulý školní rok byl pro mého nejstaršího syna velmi problémový. Jeho spolužáci ho napadali kvůli jeho barvě pleti. Jako jeho mamince mi bylo samozřejmě nepříjemné, s čím se můj syn ve škole potýká.

Celé to začalo, když jednou přišel ze školy domů a já jsem na něm hned poznala, že ho něco trápí. Zeptala jsem se ho tedy, co ho trápí, aby se mi svěřil. Ten den měli hodinu anglického jazyka. V hodině se dostali k druhé světové válce i k tomu, jak se zacházelo s Židy. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby paní učitelka nepokračovala dál a nenavázala na to tím, že cikáni kradli. Můj syn se přihlásil a paní učitelku chtěl opravit, aby nepoužívala slovo cikán, ale Rom. V tom se přihlásil jeden spolužák mého syna a zeptal se paní učitelky, jestli může mému synovi říkat černá hubo. A tady nastal problém i pro mě, protože paní učitelka odvětila: „Můžete jim říkat, jak chcete, když jim to nebude vadit.“ Po této hodině angličtiny můj syn musel poslouchat, jak mu další spolužáci nadávají do černých hub a mají z toho velkou srandu.

Když mi můj syn povídal, co ten den zažil ve škole, bylo mi to jako mámě strašně líto. Měla jsem zlost! Spojila jsem se se sociálními pracovníky, z nichž jedna paní k nám také chodí doučovat děti. Naštěstí jsem si s nimi mohla o všem promluvit. Dokázali mě podpořit v tom, co jsem chtěla udělat a také mi poradit. Díky nim jsem se odhodlala a domluvila jsem si schůzku s paní třídní učitelkou. Požadovala jsem vysvětlení, proč paní učitelka, která měla probírat v hodině angličtinu, probírala s dětmi úplně něco jiného, při čemž se dostali na tenký led a vyústilo to v takovou reakci dětí vůči mému synovi.

Hned na druhý den mi volala paní třídní učitelka, abych se dostavila do školy. Snažila jsem se uklidnit, a byla jsem odhodlaná bránit svého syna. Na schůzce byl přítomný ředitel školy, paní třídní učitelka a paní učitelka angličtiny, která paradoxně dělá na této škole i výchovnou poradkyni. Zavolali i mého syna. Mě vůbec nepustili ke slovu. Snažila jsem se něco říct, ale byla jsem překřičena ředitelem, který bránil paní učitelku s tím, že v žádném případě nepochybila a že to můj syn celé zkreslil. I když můj syn zopakoval, co paní učitelka řekla, nebrali to na vědomí. Podívala jsem se na svého syna a viděla, že mu to není příjemné. Nechtěla jsem ho už více trápit, a tak jsem tu naši debatu, spíše vlastně jejich, uzavřela, abych ušetřila svého syna. Ten den byl pro mě jedna velká prohra. Nemohla jsem se s tím smířit. Bylo to nespravedlivé a já jako máma jsem byla proti škole bezmocná.

Můj syn začal do školy chodit s odporem. Říkal mi: „Na co se mám učit, vždycky bude pro ně jen černej cikán.“ Nevěděla jsem, co si mám počít.

Týden na to opět slovně napadl jeden spolužák mého syna. Opakovalo se to stejné, co před týdnem. Už jsem toho měla plné zuby. Napsala jsem mému synovi znovu do deníčku a žádala jsem další schůzku. Ale už bez mého syna. Počkala jsem, až skončilo vyučování, zajistila jsem si hlídání pro mladší děti a řekla jsem si: „Nene. Vy čekáte jen na to, jak jste zvyklý, že přijde do školy Romka a začne křičet. Já vám ukážu, že budu mluvit v klidu, slušně, a přitom vám neustoupím ani o krok.“

Začátek byl podobný jako minule, ale už jsem tam neměla vedle sebe svého syna a proto jsem se nenechala. Na každou jejich výtku jsem měla pádný argument, nechtěla jsem se smířit s tím, že jim připadalo normální, když jiné děti nadávají Romům. Proto jsem požadovala po škole zavedení nějakých opatření, aby se to už nedělo. Bylo mi řečeno, že když nejsem spokojená se školou, do které můj syn chodí, ať ho přehlásím do jiné. „Proč bych měla přehlašovat syna do jiné školy? Nemá snad právo chodit do této školy, tak jako ostatní děti? To v žádném případě. Můj syn bude chodit do této školy, tak jak druzí. Vy jako škola musíte zajistit, aby se tady neděly takové věci, nebo se tomu alespoň snažit zamezit,“ odpověděla jsem. Řekla jsem jim, že pokud se tato situace bude opakovat, budu tam klidně chodit denně a udělám všechno proto, aby mému synu nebylo nadáváno. Nedokážete si představit, co to udělá s psychikou tak malého kluka a jeho sebevědomím. S tím se nikdy nesmířím.

Ve škole nakonec vše dopadlo dobře. Když paní zástupkyně ředitele viděla, s jakou vervou a přitom slušně bráním svého syna, našla řešení, které mě utišilo. Ve škole nyní mají psychologa, který obchází třídy a vysvětluje dětem, jak se k sobě mají chovat. Že si nesmí nadávat a že to, že má někdo jinou barvu kůže neznamená, že je odlišný od těch druhých. Je to pořád člověk z masa a kostí. A o to mi šlo. Aby se tím zabývali a s dětmi to probrali.

Jsem ráda, že to tak dopadlo. Dokonce mi paní třídní učitelka řekla: „Kéž by byli všichni Romové takoví, jako jste vy.“ Ale takových jako jsem já je spousta. Jen se o nich nemluví. Lidé mají rádi jen to špatné, co se říká o Romech. Ale já jsem hrdá na to, kdo jsem a co jsem. Nezáleží na tom co, ostatní říkají o Romech. Já jsem Romka a jsem na to hrdá. A učím i své děti, aby se za to nestyděly, protože především jsme všichni lidi.

Tohle jsem napsala pro jiné maminky, které mají stejný problém, jako jsem měla já. Nebojte se zastat se svých dětí. Nenechte se zahnat do kouta. Bojujte za to, aby vaše děti toto nemusely snášet, protože to není normální. Zachovejte chladnou hlavu a nedopřejte jim tu radost, že tam budete řvát a sprostě se vyjadřovat. Ukažte jim, že i Romka dokáže vystupovat slušně, ale přitom se nenechá urážet. Třeba to nevyjde hned, tak jako to ani mně nevyšlo hned, ale naše děti nám přece stojí za to, abychom zaťaly zuby a zabojovaly za ně. Ještě jednou mnohokrát děkuji pracovníkům, kteří mi byli velkou podporou.

Rodiče chtějí pro své děti dobré vzdělání, chrání je a pomáhají společně s námi podporovat jejich dobré vzdělání. Pomáhejte společně s námi plnit jejich sny.

Oblast programů: 
Facebook Twitter Youtube More...