Terénní pracovnice v roli pozorovatele – pomoc z přirozených zdrojů

Pro začátek představím hlavní aktéry příběhu. Je to romská rodina ve složení rodiče, čtyři děti a mladá rodina nejstaršího syna, tzn. snacha a dvě děti, z nichž jedno přišlo na svět v době naší spolupráce. Asi před rokem a půl se společně s další příbuznou a jejími třemi dětmi nastěhovali do domu na rohu ulice v blízkosti centra malé obce. Celkem tedy v tomto domě žilo 14 lidí. Vedle těchto, tedy mých klientů, jsou to majitel tohoto domu, pan Šikovný a starosta obce. Později se přidají další.

            Příběh se začal jinak, než jak jsem očekávala. K rodině jsem totiž poprvé přišla se zcela jinými představami o naší spolupráci, jednalo se o školní docházku dětí příbuzné mé klientky. Paní Marie, tedy hlavní aktérka, mě však okamžitě po vstupu do domu vyvedla z omylu. Ukázalo se, že všichni obyvatele domu se musejí do tří měsíců vystěhovat. Od data, kdy majitel oznámil tuto skutečnost, už nějaký čas uplynul a jelikož byli mezi dotyčnými i školou povinní, všichni se shodli na tom, že je třeba problém s bydlením vyřešit do 1. září, aby děti mohly v klidu nastoupit do školy v novém bydlišti. Ke všemu v brzké době mělo přijít na svět vnouče paní Marie. S rodinou jsme se tedy dohodla, že budeme společně pracovat na hledání nového bydlení, upřesnili jsme si postup a domluvili další schůzku. V domě žilo lidí 14, rádi by bydleli znovu společně, paní Marie ale navrhla, že její prioritou je bydlení pro její rodinu, to je 9+1 lidí, příbuzná se třemi dětmi že si bydlení obstarává sama. Začali jsme tedy hledat.

            Během asi čtyř týdnů proběhlo několik schůzek a telefonátů, přijela jsem buď do místa bydliště klientky, nebo mě paní Marie navštívila na pobočce, kde jsem v tu dobu zastupovala. Ve většině případů inzeráty, na které se rodina paní Marie ozvala, narážela na diskriminaci. Když si pak zavolala na některý z nich, hovor proběhl běžně, byla smluvena schůzka a na jeho konci se paní Marie po předchozích zkušenostech zeptala, jestli „není problém s tím, že je Romka“. Následovaly nově vyvstalé překážky a schůzka se neuskutečnila. Buď majitel domu zapomněl na začátku říct, že je třeba zaplatit tři nájmy předem nebo prostě řekli, že to problém je. Případně, že má nařízené od starosty obce Romy neubytovávat. Nabídku bránit se proti takovému jednání paní Marie odmítla. Poté, co jsme společnými silami zhruba zmapovali situaci v kraji, tím myslím zatelefonovali na inzeráty nebo rodina sama navštívila několik míst, a hledání bylo neúspěšné, začala být rodina zoufalá a uvažovali jsme o krajních řešeních. Na ubytovnu rodina finančně nedosahovala, začala jsem tedy vozit inzeráty i z velice vzdálených lokalit a uvažovali jsme taky o ubytovnách v nejbližším velkém městě. Kromě panující diskriminace v bydlení hrála roli v tomto příběhu ještě jiná věc.

            Když totiž pan Šikovný sdělil obyvatelům domu, aby se vystěhovali, udal jako důvod svoji zadluženost. Sdělil, že je dohodnutý s městem, že dům odkoupí a že tak získá potřebné finance. Hned na začátku jsme se s paní Marií vypravily na obecní úřad ověřit si, že má skutečně město o dům zájem. Kvůli nepřítomnosti úřednic téma projednala sama paní Marie týden na to a úřednice jí majitelova slova potvrdila. Já jsem téma zmínila na schůzce se starostou, reakce starosty sice nebyla zcela přesvědčivá, rozhodně mi věc však nevyvrátil. Když rodina dům opustila, ukázalo se, že se do něj okamžitě nastěhovala jiná. Nejen odůvodněné rozčílení paní Marie mě přivedlo znovu na městský úřad, abych zjistila pravdu. Úřednice bytového odboru mi sdělila za zavřenými dveřmi, že byli pan Šikovný společně se starostou a novými nájemníky smluveni a rodinu paní Marie plánovaně vystěhovali. Argumenty pana starosty byly zavádějící – „problematická“ romská rodina u centra města, hluk, posedávání venku, návštěvy. Na věc se dá dívat takto: řádní platiči, v domě nepřebýval dlouhodobě nikdo jiný, než jak bylo uvedeno ve smlouvě, udržovaný pořádek v domě i před ním / jinakost v podobě hudby linoucí se z oken, potřeba kontaktu se světem v podobě posedávání na prahu domu, děti běhající na ulici. Pan starosta tedy něco, co zatím nebylo problémem, ale mohla by být, vystěhoval ze své obce. Když se o této skutečnosti dozvěděla paní Marie, víc než rozčílená, byla smutná a oprávněně cítila velkou křivdu. Cituju: „To lhaní, to mi vadí, že mi neřeknou pravdu. A že i pan starosta. Vždyť jsme nikomu nic neprovedli.“

            Jednoho dne mi zavolala paní Marie, že se chystají na schůzku s majitelkou domu v obci několik kilometrů vzdálené od jejich bydliště, že už ví, že jsou početná romská rodina a že je s věcí srozuměna. O domě že se dozvěděla v inzerátu z místních novin. Držela jsem palce a následující den mi paní Marie sdělila, že se vše podařilo, vratnou kauci s rodinou slátali a příští týden se stěhují. Začíná šťastnější část příběhu.

            Znovu jsem klientčinu rodinu navštívila již v novém bydlišti, v době, kdy už zde necelé dva týdny bydleli. Byla jsem pozvána ke stolu pěkného domku a nechala si vyprávět. Majitelka domu, paní Krásná, učitelka na nedaleké základní škole, již v domě romskou rodinu měla, s ostatními obyvateli obce byli potíže v podobě námitek a stížností, ty byly však dle jejich slov neoprávněné a jiný důvod, proč by rodině podnájem nenabídla, neměla. Měla pouze obavy z početnosti rodiny, to však ihned vyřešila tak, že poprosila svoje podnájemníky v druhé bytové jednotce domu, aby si s rodinou paní Marie byty vyměnili. Ti na to ochotně přistoupili a věc se vyřešila. Velice rychle po nastěhování se začal nový pěkný vztah mezi novou rodinou a majitelkou domu. Manžel a synové paní Marie se dali do vysekání stráně nad domem, v době mé návštěvy spravovali noví obyvatelé domu zídku kolem domu. Paní Krásná domluvila nástup nejmladší dcery k ní na základní školu a smluvili se, že bude školačku do školy vozit, pokud to bude časově vycházet. Paní Krásná se také nabídla odvést snachu paní Marie do nemocnice, až přijde čas porodu. Pěkné.

Majitelka domu očekávala po svých zkušenosti nějaké ohlasy od místních, překvapilo ji však, jak rychle po nastěhování rodiny se začaly věci hýbat. Za branou tohoto domu totiž taková harmonie nepanovala. Místní obyvatelé obce totiž vnímali celou věc jinak. Jak později vyšlo najevo, okamžitě po nastěhování se začaly mezi místními šířit různé lži a polopravdy jako např. „že paní Krásná prodala dům městu a to tam nastěhovalo nepřizpůsobivé občany“. Na obecní úřad přicházeli stížnosti ve smyslu „nesouhlasíme s přemisťováním nepřizpůsobivých občanů do naší obce.“ Co následovalo, nejenom mě velice překvapilo.

            Paní Veselá, předsedkyně místního osadního výboru, vedle paní Krásné hlavní kladná hrdinka příběhu, se k věci postavila rezolutně. Po celé obci vyvěsila toto oznámení:

Ohrazuji se proti nesmyslným námitkám proti nastěhování rodiny romské národnosti. V případě potřeby k situaci se vyjádřit se můžete obracet na MÚ.

Paní Veselá se po těchto událostech vzdala svojí funkce a celou věc označila jako „poslední kapku“ v přetrvávajících zhoršených vztazích s místními. Tato kauza se objevila, také v místním deníku. V domě paní Krásné jsme se sešli s novinářem, kde proběhl rozhovor k článku. Když jsme se po jeho skončení rozloučili, jak jsem se později dozvěděla, cestou od domu předsedkyni obecního výboru zastavila skupinka místních se slovy: „Doufám, že jste jim řekla, ať táhnou, už se mi začínají ztrácet věci od baráku.“ Paní Veselá dodala, že není zcela vyloučené, že si místní začnou ukradené nebo zničené věci vymýšlet a svalovat vinu na nové obyvatele obce. Prostě jen proto, že jsou Romové.

            Rodina paní Marie měla velké štěstí v setkání s paní Krásnou. Má manžela cizince a s diskriminací má vlastní zkušenosti. Situaci v obci se snaží změnit. Už s mužskou částí rodiny mluvila o tom, že by v některé volné odpoledne mohli společně vysekat trávu na zarostlém hřišti pro děti a ukázat tak místním, že s nimi nová romská rodina chce v obci žít v poklidu a s podílem na společných zájmech. Paní Veselá by zase ráda rodinu paní Marie zapojila do obnovovaných zdejších hodů. Doufejme, že předsudky nezvítězí nad holou skutečností a místní hlavní aktéry příběhu nevypudí z jejich nového bydlení. Najít jiné je totiž skutečným oříškem. Doufejme taky, že po světě chodí víc takových paní Krásných, majitelek domů, které si pod dnešním celospolečenským tlakem zachovali chladnou hlavu, a víc takových zástupkyň obcí jako je paní Veselá, která se postavila proti zaslepenosti.

 

Zdroj: IQ Roma servis, Zdeňka Jelínková

Oblast programů: 
Facebook Twitter Youtube More...