Olivie a Soňa: “Bylo mu jedno co si o něm druzí myslí, chtěl, aby ho brali takového jaký byl.”

Olivie žila během natáčení dokumentu Dům bez východu na ubytovně Kuncovka se svým otcem, Juliusem Kalou – pro všechny prostě Julkem. „Neměla jsem kam jít a táta mě vzal k sobě,“ vzpomíná.

Kuncovka tehdy nebyla jen místem, kde spolu dočasně zůstali. Bylo to místo, kde se Julek snažil pomoci ostatní obyvatelům ubytovny a společně s filmaři a pracovníky IQ Roma servisu se zasazoval o práva místních lidí.

V dokumentu vystupuje jako výrazná postava, ale pro Olivii zůstává především tátou – složitým, nedokonalým, s obrovským srdcem pro druhé.

Život na Kuncovce: voda, ploštice a ticho úřadů

Podmínky, ve kterých rodiny na Kuncovce žily, má Olivie dodnes před očima. „Bylo to tam strašné. A pořád je,“ říká. Potrubí bylo staré a zanesené. Když chtěla dát dítěti napít, musela vodu nejprve převařit, nechat vychladnout a pak ji po lžičkách přelévat do lahvičky. „Čekáš skoro hodinu, jenom abys dala děcku napít,“ popisuje.

V pokojích byli švábi, ploštice, často majitel vypínal elektřinu. Když proud nešel, lidé si neměli ani kde uvařit. Vařilo se u těch, kterým elektřina šla. „Já vařila u Mariana“ vzpomíná.

Největší bezmoc ale Olivie necítila z podmínek, ve kterých tehdy žili, ale z dvojího metru, s jakým systém posuzuje rodiny. „Teď máme pěkné a čisté bydlení a vyhrožují nám, že nám vezmou děti, protože spíme třeba na dvou postelích. Řeší se každá maličkost. Ale tam, kde jste bez elektřiny, bez vody a lezou po vás švábi, děti nechají být. Dělají, že to nevidí. Tomu nerozumím,“ říká Olivie.

Julek: ten, který pomáhal všem – jen ne sobě a rodině

Julius byl na Kuncovce vidět. Patřil k těm, kteří se nebáli ozvat, když bylo potřeba. Upozorňoval na podmínky na ubytovně, mluvil s novináři i s policií. Místo podpory ale přišel trest. Obě jeho dcery, Olivie i Soňa, vzpomínají, že za své působení na ubytovně nakonec dostal podmínku a prospěšné práce.

„Ze začátku s ním všichni lidé z ubytovny drželi – ukazovali mu, co se děje, radili se s ním. A pak se obrátili proti němu,“ říká Olivie. Podle ní v tom sehrála roli manipulace, rozdělování lidí a tlak majitele ubytovny, který se chtěl Julka zbavit. „Kdyby drželi při sobě jako na začátku, dopadlo by to jinak.“

Obě sestry se shodují, že Julek měl obrovské srdce pro druhé. V Ostravě pracoval s lidmi bez domova, znal pracovníky sociálních služeb, rozdával polévku těm, kdo to potřebovali. „On by klidně byl sám na ulici, jen aby mohl být mezi lidmi a pomáhat,“ říká Olivie.

Jenže přitom nedokázal udržet vlastní život pohromadě. „Nevěnoval se rodině tak, jak měl. Pomohl by každému člověku na ulici, ale rodině ne,“ doplňuje Soňa.

Pohřeb, na který nešli – a představa, že je pořád někde nablízku

Dokument Dům bez východu končí smrtí a pohřbem Juliuse Kaly. Jeho dcery na pohřeb nešly. Byl to jejich vlastní způsob, jak se s odchodem otce vyrovnat.

„Já to mám tak, že táta je pořád živý. Někde tady v Brně. Jen jsem ho zrovna nezastihla. Můžu někdy příště,“ říká Soňa. Je to její způsob, jak si ho uchovat – jako někoho, kdo může kdykoli zazvonit u dveří.

„Radši si ho pamatuju, živého.” dodává Olivie. ,,Před smrtí byl u mě. V úterý, než odjel do Brna, byl u mě v kuchyni. Vařil halušky a bůček,“ usměje se. „Mám to i na videu. Jak tam stojí u sporáku. To je poslední vzpomínka.“ vzpomíná.

„On chtěl, aby ho lidé znali takovýho, jaký je,“ říká nakonec. Ne jako hrdinu z filmu, ne jako bezchybnou oběť systému, ale jako Julka – člověka, který dokázal pomoct cizím lidem, ale těm nejbližším často ubližoval tím, že u nich nebyl.