Mikroagrese nejsou maličkosti. Jen se tak tváří.

Rozhovor s Monikou Mihaličkovou

Monika Mihaličková se ve své výzkumné práci věnuje dopadům rasismu a každodenních projevů diskriminace, zejména mikroagresí, na duševní zdraví lidí z marginalizovaných skupin. V rámci doktorského studia na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně se zaměřuje na dopady rasismu na duševní zdraví romské menšiny v České republice. Cílem jejího výzkumu je vytvořit nový diagnostický nástroj pro měření stresové zátěže způsobené projevy rasismu. Působí také v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR, kde spolupracuje s Brněnskou laboratoří meziskupinových procesů. 

Vedle akademické činnosti vede organizaci MM INSTITUT, která se věnuje podpoře duševního zdraví etnických menšin a vzdělávání. Upozorňuje přitom na rozměr, který ve veřejné debatě často chybí: „Máme data o tom, kolik dětí je na segregovaných školách nebo kolik zde žije Romů a Romek. Málokdo se však Romů ptá, jak se cítí.“

Pro tým IQ Roma servisu vedla seminář Protiromský rasismus a jeho dopady na duševní zdraví, kterým prošli téměř všichni zaměstnanci. Otevřel prostor pro sdílení zkušeností i hlubší porozumění tomu, jak i nenápadné výroky formují každodenní realitu Romů a Romek.

Na otázky odpovídala v rozhovoru pro IQ Roma servis, který vedla PR manažerka organizace Veronika Dočkal Štiglerová.

Co si vlastně představit pod pojmem „mikroagrese“? A v čem se liší od otevřené diskriminace?

Mikroagrese jsou projevem společenských stereotypů a předsudků, které vysílají jejich obětem ponižující nebo znehodnocující sdělení. Mohou být verbální i neverbální. Některé mikroagrese jsou vědomé a snadno identifikovatelné, jako jsou například rasové nadávky.  Jiné jsou méně zjevné, protože ten, kdo se jich dopouští, si mnohdy není vědom, že tak činí. Na rozdíl od otevřené diskriminace, která je viditelná a pojmenovatelná a většina lidí se od ní distancuje, mikroagresi lze snadno zpochybnit nebo odmítnout jako přecitlivělost. Přesto její dopad je reálný.

Můžete uvést příklad z běžného života?

Rom nebo Romka se stejnou kvalifikací jako kolegové dostává otázku: „Jak jsi to dokázal, že jsi vystudoval stejný obor jako já?“ Implicitní sdělení je jasné: Romové nejsou dost inteligentní ani schopní. Stejnou otázku by příslušníkovi majority nepoložili. Nebo si lidé ve veřejném prostoru před Romy automaticky chytají kabelky, protože předpokládají, že je okradou. Nebo zazní komentář: „Ale ty jsi jiná než ostatní Romové, kdyby takoví byli všichni, bylo by to skvělé.“ Takový komentář může znít jako kompliment. Ve skutečnosti říká: jsi výjimka, zatímco zbytek tvé rodiny a komunity je špatný. I když mají pozitivní zkušenost s jedním člověkem, stereotypy a předsudky vůči zbytku menšiny zůstávají neměnné.

Proč lidé takové věci říkají? Neuvědomují si jejich význam? A proč je někdy těžké říct, jestli jde o mikroagresi nebo nevinnou poznámku?

Nevycházejí nutně ze zlého úmyslu. Vycházejí ze stereotypů, které si neseme ze společnosti, z toho, co jsme o Romech slyšeli například v rodině, z médií, ze školy, z výroků některých politiků.  V České republice jsou negativní postoje k Romům dlouhodobě velmi rozšířené a do značné míry normalizované. Většina lidí přitom nemá prakticky kamaráda mezi Romy, neví nic o historii Romů, o genocidě, o nucených sterilizacích, o systematickém zařazování romských dětí do zvláštních škol. Tato nevědomost není náhodná. V českých učebnicích prakticky neexistuje informace o historii Romů, o systémových historických nerovnostech. A právě ona udržuje stereotypy při životě. Hranice mezi nevinnou poznámkou a mikroagresí není v záměru, ale v dopadu, a ten posuzuje ten, kdo ji zažívá, ne ten, kdo ji říká.

Proč jsou mikroagrese problematické a jaký mají dopad při opakování?

Mikroagrese jim říkáme ne proto, že by byly malé, ale proto, že jsou četné. Je to jako štípnutí komára,  jedno přejde, ale stovky za noc jsou nesnesitelné. Romové a Romky se s nimi nesetkávají jen od cizích lidí na ulici, ale od kolegů v práci, od kamarádů, ale například i od některých učitelů nebo lékařů. Lidí, kterým důvěřují nebo se kterými se každý den potkávají.

Kumulativní dopad mikroagresí je spojen se zvýšenou mírou deprese, úzkosti a psychického vyčerpání. Je také dost často spojen s pocity hněvu nebo smutku a může ovlivnit i sebevědomí obětí. Někteří lidé se pak z důvodu četnosti zkušeností s těmito projevy mohou vyhýbat některým lidem, místům a uzavírat se do bezpečného prostředí.

Jak se mikroagrese projevují v českém kontextu?

Výzkumy ukazují, že mikroagrese vůči menšinám jsou si na celém světě podobné. Zároveň mají svá specifika podle kontextu, ve kterém vznikají.

Například v americkém prostředí se menšiny, které žijí v USA po generace, setkávají s otázkou „Odkud jsi?“ Sdělení je: jsi tady cizinec, sem nepatříš. V českém kontextu se s podobnou otázkou mohou setkat i Romové. Ale sdělení je jiné. Romové nejsou vnímáni jako cizinci nebo imigranti. Majorita dobře ví, že zde žijí po staletí. Otázka „Odkud jsi?“ nebo „Kde jste se tak dobře naučil česky?“  má jiný podtext. Říká:  nemůžeš přece být Rom, protože nesplňuješ moje stereotypní představy o Romech a může následovat reakce v podobě: „Neřekl bych, že jsi Rom. Vypadáš spíš jako někdo z Jižní Ameriky“. Místo toho,  aby s respektem přijala sdělení, že se člověk sám identifikuje jako Rom a Čech zároveň, zpochybní jeho identitu míněnou navíc jako kompliment.

Tým IQ Roma servisu spolu s Monikou Mihaličkovou.

Jak reagovat, když mikroagresi zažijeme nebo ji slyšíme u někoho jiného?

Neexistuje jedna správná reakce. Záleží na kontextu a vztahu. Ale pokud se rozhodneme reagovat, máme několik možností. Doptat se: „Co chceš říct tímto komentářem?“ nebo „Můžeš mi vysvětlit, co je na tom vtipu vtipného?“ Nebo pojmenovat dopad: „Nepřeju si, abys takové věci říkal v mé přítomnosti.“

Stejně důležitá je ale role spojenců. Když se kolega nebo kamarád postaví na stranu oběti, pojmenuje, co se stalo a řekne, že se od takového jednání distancuje, má to zásadní váhu. Jednak oběť v tu chvíli ví, že na to není sama, a současně ten,  kdo mikroagresi použil, slyší zpětnou vazbu od někoho z vlastní skupiny, což může vést ke skutečnému uvědomění mnohem spíše než reakce samotné oběti.

Reakce ale není povinností oběti. Je to volba.

Proč je těžké na mikroagresi reagovat a jaké dilema to přináší?

Člověk si v tu chvíli klade celou sérii otázek: Opravdu k tomu došlo? Neinterpretuju to špatně? Stojí to za to řešit? A pokud zareaguji, neudělám ze sebe problémového člověka?

Toto dilema je samo o sobě součástí psychické zátěže. Pokud zareaguje, riskuje, že bude označen za přecitlivělého, agresivního nebo problémového. Pokud nezareaguje, nese si to v sobě.  Někdy i velmi dlouho.

Účastníci mého výzkumu popisovali situace, kdy prostě nebylo možné reagovat, například ve vztahu k nadřízenému, lékaři nebo učiteli. Nerovnost moci rozhoduje o tom, co si člověk může dovolit říct. Student se bojí upozornit na rasistický komentář profesora nejen proto, že by mu to bylo nepříjemné, ale i z obavy následků, které by se mohly projevit jako horší hodnocení nebo že si na něj zasedne. Může se bát reagovvat i proto, že v tom bude sám, protože se ho nikdo ze spolužáků v takové chvíli nezastane.

Co byste vzkázala těm, kteří říkají „to je přehnané“?

Mikroagrese nezažívají jen etnické menšiny. Zažívají je ženy, lidé z LGBT komunity, mladí lidé, starší lidé, lidé s duševním onemocněním. Mladým se například říká: „Vy byste chtěli všechno hned, ještě nic neumíte a už si myslíte, že rozumíte celému světu.“

Žena přednese na poradě nápad, nikdo nereaguje. O pět minut později to samé řekne kolega a sklidí uznání. Zpráva je jasná: nejsi dost kompetentní, protože jsi žena.

Takže pokud vám přijde, že otevírat debatu o mikroagresích je přehnané, možná to znamená, že jste zatím nemuseli věnovat pozornost perspektivě těch, kteří je zažívají. Mít právo to tak vnímat je jedna věc. Ale pokud chcete skutečně porozumět tomu, čemu marginalizované skupiny čelí, stojí za to se o jejich zkušenost aktivně zajímat.

Máte zájem otevřít téma mikroagresí nebo dalších souvisejících témat i ve vaší organizaci? Více informací o školeních a aktivitách najdete na webových stránkách: www.mminstitut.org

Seminář proběhl v IQ Roma servisu v rámci projektu Profesionalizace především, který je realizován za podpory Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost plus.