České školství a romské děti – jde to spolu dohromady?

Za velkou část diskriminace Romů mohou stereotypní představy o Romech. Ty se odrážejí nejen v chování jednotlivých lidí, ale v systému samotném. To můžeme vidět z toho, že v Česku tvoří Romové asi 30 % žáků praktických škol, oproti 2,5 % dětí z majoritní populace (viz např. Tematická zpráva České školní inspekce z listopadu 2015 nebo zpráva Amnesty International – Chce to více snahy: Etnická diskriminace romských dětí v českých školách). Romů je při tom asi jen 2,5 procenta celkové populace České republiky. Školský systém tak ještě stále zahazuje šanci velké skupiny lidí, kterou by měl naopak podpořit.

Většina diskriminace, která existuje ve školství, je spíše nepřímá než přímá. O to je vlastně situace horší, protože je do velké míry zahrnutá v systému samotném. Klíčovým momentem je samozřejmě zápis do prvního ročníku základní školy. Zde se velmi často a během krátké chvíle rozhoduje o budoucnosti žáka na dlouhou dobu. Zápisy na základní školy, které by měly v prvé řadě zkoumat připravenost dítěte na školu, jsou často postavené na znalostech kulturních reálií a životním stylu české majority. Malé romské děti mají spoustu dovedností a to většinou velmi praktického rázu, ale u zápisu jim nepomohou. Díky sociokulturnímu prostředí a tím, že v rodině mají brzo povinnosti, zvládnou například připravit jednoduché jídlo pro sebe a pro svého mladšího sourozence či dělat domácí práce přiměřené svému věku. Chybí jim ale dovednosti abstraktní, které se u zápisu vyžadují. Navíc se dítě v momentě zápisu vyskytuje v cizím prostředí, kde nezná lidi, se kterými mluví a nemusí se cítit bezpečně. Děti také často neznají české písničky, říkanky a pohádky, či neznají vcelku běžná slova jako les, bazén nebo sport protože se s nimi nesetkávají. Znají samozřejmě své romské písničky a pohádky, pravděpodobně často i ve svém rodném jazyce (či jazycích). Dítě tak často vypadá, že není zcela rozvinuté, protože nerozumí zadání úkolu a jazyku učitele a systémově se ignoruje, že má rozvinuté jiné kompetence.

Strach, který učitelé mají ze zápisu romských dětí, se koncentruje okolo toho, že očekávají, že dítě zvýší zátěž pro ostatní ve třídě, případně že se větší počet romských dětí v jedné třídě se stane důvodem k tomu, že ze školy odejdou děti z majority. Takto vznikají segregované školy, kde převažují romské děti. Rodiče z majority začnou přehlašovat své děti na jiné školy nebo děti na školu ani nezapíší. Událost probíhá relativně rychle a částečně mimo kontrolu školy.

Přitom větší inkluze (tedy přítomnost různorodých dětí ve třídě, ať se již jedná o děti jiného etnika či například zdravotního postižení) by školám pomohla. Třídy by byly pestřejší, požadavky na výkon učitelů by mohly být vyšší a všechny děti by si ze základní školy odnesli daleko více, než jen základní kurikulum.

Klíčové je rovněž předškolní vzdělávání romských dětí. Včasný start ve vzdělávání se dnes považuje za klíčový pro úspěch dítěte nejen na základní škole, ale i v životě. Dítě si totiž může rychle osvojit návyky a dovednosti, které potřebuje k zápisu, zbavit se ostychu z neznámého prostředí a zvládnout češtinu, která je minimálně pro část dětí přece jenom cizí jazyk. Školka nicméně zůstává pro mnoho romských rodičů natolik finančně náročnou záležitostí, že často na umístění dítěte nemají prostředky.

Oproti rozšířenému předsudku ve společnosti se většina romských rodičů o vzdělávání svých dětí zajímá. Často však nemají potřebné informace, například o tom, na co mají nárok, nebo mají strach, že jejich dítě bude v nesegregované škole šikanováno. Zajímavé je, že romští rodiče velmi často zažívají stejné věci, ale navzájem spolu o těchto tématech komunikují jen málo. I když se baví o něčem, tak se nebaví spolu o školách a školních problémech. Na tom je třeba zapracovat, aby Romové společně sdíleli své zkušenosti sami mezi sebou a dokázali na jejich základě jednat jako komunita.

Autorka: Denisa Sedláčková, sociální pracovnice IQ Roma servis