Školství jako zrcadlo nerovnosti
„Kde končí rovnost šancí a začíná reprodukce nerovností?“ To není řečnická figura, ale poměrně přesný popis toho, jak dnes české školství funguje.
Výzkumy PAQ Research i akademická literatura se shodují na jednom základním zjištění: školní úspěch dětí v Česku je silně svázán se sociálním zázemím. Jinými slovy – škola často nerozhoduje jen podle schopností a snahy dítěte, ale i podle toho, odkud pochází.
Děti si do školy nenesou jen aktovku. Nesou si s sebou i podmínky, ve kterých vyrůstají. A vzdělávací systém s těmito rozdíly zatím pracuje spíš nedůsledně.
Nerovnosti nejsou náhoda, ale vzorec
Data z Mapy vzdělávání PAQ Research ukazují, že v některých regionech je školní neúspěch výrazně častější než jinde. Tyto oblasti se přitom dlouhodobě překrývají s místy, kde je vyšší nezaměstnanost, zadlužení domácností a slabší dostupnost veřejných služeb.
Kde se lidem hůř žije, tam se dětem obvykle hůř daří ve škole. Ne kvůli nedostatku schopností, ale kvůli nedostatku podpory a stability.
Podobně mluví i akademické výzkumy Masarykovy univerzity. Ty upozorňují, že vzdělávací systém v Česku má tendenci sociální nerovnosti reprodukovat, nikoli vyrovnávat. Vzdělání rodičů, ekonomická situace domácnosti nebo bydlení mají dlouhodobý vliv na vzdělávací dráhu dítěte.
Pokud se dítě narodí do prostředí, kde škola nikdy moc nefungovala, systém mu s tím příliš nepomůže.
Segregace jako každodenní realita
Jedním z nejviditelnějších projevů nerovnosti je segregace základních škol. Analýzy Agentury pro sociální začleňování ukazují, že děti ze sociálně vyloučených lokalit – často romské – jsou soustředěny do škol s horšími podmínkami, nižšími očekáváními a menší systémovou podporou.
V praxi to znamená, že některé školy nesou nepoměrně větší zátěž než jiné. Ne proto, že by pracovaly hůř, ale proto, že řeší mnohem složitější sociální realitu.
Když se na školu „sveze“ pověst problémové, systém jí místo pomoci často ještě víc přitíží.
Brzké třídění dětí problém prohlubuje
Český vzdělávací systém patří mezi nejvíce selektivní v Evropě. Děti jsou rozdělovány velmi brzy – typicky prostřednictvím víceletých gymnázií. Výzkumy opakovaně ukazují, že čím dříve k tomuto třídění dochází, tím více se prohlubují rozdíly mezi žáky.
Zjednodušeně: děti z výhodnějšího prostředí mají větší šanci „odejít do lepší školy“, zatímco ostatní zůstávají soustředěné v méně prestižních institucích. Škola tak místo vyrovnávání rozdílů často funguje jako filtr.
O budoucnosti některých dětí se rozhoduje dřív, než vůbec dostanou šanci ukázat, co v nich je.
Kdy to začíná?
Vzdělávací nerovnosti ale nezačínají až u přijímaček na gymnázia. Začínají mnohem dřív – často ještě dřív, než dítě vůbec začne mluvit. Výzkumy PAQ Research i platformy Včasné péče ukazují, že přístup k mateřským školám, rané péči a podnětnému prostředí je v Česku silně závislý na tom, z jaké rodiny dítě pochází. Děti z chudších domácností častěji do školek vůbec nenastoupí, nebo nastupují pozdě a nepravidelně. Ne proto, že by rodiče neměli zájem, ale proto, že systém a školky jim staví do cesty překážky: nedostatek míst, školkovné, placené obědy, složitou administrativu, nedůvěru, předsudečné jednání nebo dopravu.
Přitom právě rané dětství je klíčové. Mozek je v tomto období nejtvárnější a odborníci se shodují, že čím dřív dítě dostane kvalitní podněty, tím méně náročné – lidsky i finančně – je pozdější dohánění ztrát. Český systém ale funguje opačně. Místo investic na začátku nechává děti z nepodnětného prostředí, často z ubytoven nebo nestabilního bydlení, bez podpory. Tam, kde se málo čte, kde není prostor na hru a kde se rodiče bojí pustit dítě „na zem“, se rozdíly rychle prohlubují, což je typické pro ty naše klienty, kteří jsou odsouzeni k životu na ubytovně. Předškolní vzdělávání tak místo vyrovnávání šancí začíná fungovat jako první filtr – rychlé třídění dětí ještě předtím, než vůbec poprvé usednou do školní lavice.
Škola jako prostor moci a bezmoci
Vzdělávání se často popisuje jako neutrální prostor, kde se předává znalost a hodnotí výkon. Ve skutečnosti je ale škola jedním z míst, kde se velmi brzy učíme, kdo má hlas a kdo se má přizpůsobit. Ne nátlakem, ale každodenní rutinou.
Děti, které přicházejí do školy z nejistého prostředí, se rychle naučí, že pravidla byla napsána jinde a někým jiným. Že jejich zkušenost se do učebnic nevejde. Že se od nich očekává hlavně kázeň, přizpůsobení a trpělivost – nikoli iniciativa nebo kritické myšlení.
V tomto smyslu škola často nepůsobí jako nástroj emancipace, ale jako prostor, kde se bezmoc stává normou. Ne proto, že by to učitelé chtěli, ale proto, že celý systém je nastaven tak, aby udržoval chod, ne aby kladl otázky. Jakmile se někdo začne ptát, narušuje řád.
Pokud má vzdělávání skutečně vyrovnávat šance, nemůže se spokojit jen s tím, že děti „připraví na realitu“. Musí se ptát, čí realitu vlastně udržuje – a komu tím bere možnost mluvit za sebe.
Problém není v dětech
Ve veřejné debatě se často objevuje vysvětlení, že školní neúspěch je selháním jednotlivce nebo rodiny. Tento pohled ale přehlíží strukturální realitu.
Těžko se soustředit na učení, když doma není klid, když dítě nemá vlastní prostor nebo když rodiče řeší existenční problémy. Školní systém s těmito okolnostmi pracuje jen omezeně.
PAQ Research opakovaně upozorňuje, že školy nemají stejné podmínky a že podpora není rozdělována podle skutečné potřeby, ale spíš podle formálních kritérií.
Co by mohlo fungovat?
Výzkumy i zkušenosti z praxe se shodují na několika krocích, které by mohly nerovnosti ve vzdělávání skutečně zmírnit:
A. Cílená podpora škol v náročných podmínkách – více odborníků, asistentů a metodické podpory tam, kde je potřeba největší.
(Příklady z praxe: Sure Start, Good Start for All, Educação do campo)
B. Omezení brzké selekce – neoddělovat děti příliš brzy a dát jim delší čas na rozvoj.
(Příklady z praxe: Inclusion4Schools, INSCHOOL, Zapatista Autonomous Education System)
C. Podpora rodin už před nástupem do školy – dostupné školky, programy rané péče a komunitní služby.
(Příklady z praxe: Weighted Student Funding, Right to Learn Programme, Inclusive Community Pedagogy, ECE equity)
Kdo to má těžší, měl by dostat víc pomoci, ne míň.
Co s tím děláme v praxi: zkušenost IQ Roma servis
Naše zkušenosti ukazují, že vzdělávací nerovnosti nelze řešit jedním opatřením ani až ve chvíli, kdy dítě selhává. Proto pracujeme s rodinami už v raném věku dítěte, podporujeme přístup k předškolnímu vzdělávání, pomáháme dětem zvládat školní nároky a zároveň spolupracujeme se školami, které často nesou nepoměrně velkou sociální zátěž. Důležitou součástí naší práce je také vzdělávání rodičů v oblasti jejich práv – aby se dokázali v systému orientovat, věděli, na co mají nárok, a nebyli v kontaktu se školou odkázáni jen na poslušnost a mlčení. V situacích, kdy se děti nebo rodiče setkávají s diskriminací, se snažíme vystupovat jako jejich spojenci (allies): být u jednání, tlumit mocenskou nerovnováhu a pomáhat převádět osobní zkušenost bezmoci do srozumitelné a legitimní komunikace se školským systémem. Praxe potvrzuje to, co ukazují i data – bez cílené podpory tam, kde jsou podmínky nejtěžší, se nerovnosti ve vzdělávání samy nevyrovnají.
Co s tím?
Sociální nerovnosti ve školství nejsou selháním dětí ani učitelů. Jsou důsledkem nastavení systému, který s rozdílnými startovními podmínkami neumí pracovat dostatečně dobře.
Pokud chceme mluvit o rovnosti šancí vážně, nestačí apelovat na individuální motivaci. Je potřeba se ptát, komu současný systém slouží a koho systematicky znevýhodňuje.
Článek vznikl na základě realizace projektu Kali papiň, podpořeného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v rámci Podpory účasti dětí na předškolním vzdělávání na rok 2025