„Týdně oslovím kolem padesáti pronajímatelů. Odpoví jen jednotky procent.“

Rozhovor s Kristinou Moravčíkovou, sociální realitní makléřkou IQ Roma servisu

Najít dnes v Brně dostupný nájem není jednoduché pro nikoho. Pro romské rodiny s dětmi je to ale často skoro nemožný úkol.

Kristina Moravčíková v IQ Roma servisu pracuje jako sociální realitní makléřka – každý týden obvolává desítky inzerátů a hledá pronajímatele, kteří dají šanci rodinám, jež by jinak skončily na ubytovně nebo úplně bez střechy nad hlavou.

Jak vypadá váš běžný den, když hledáte bydlení pro klienty a klientky?

Na začátku dne si projdu „systém“ – používám Ikarus21, kde se mi ukazují nové nabídky od fyzických osob. K tomu procházím portály jako Bazoš, Sreality, Reality dnes, Bezrealitky, Ulož dom…

Z nových inzerátů si dělám přehled: co přibylo, kde je byt, kolik stojí nájem a kauce.

Pak to porovnám s potřebami našich klientů – kolik mají příjmů, jak velký byt potřebují, jestli mají děti. Udělám si tabulku a z ní vybírám, koho má smysl oslovit.

Z nich potom oslovuju konkrétní majitele. Když to vezmu v součtu, týdně napíšu nebo zavolám zhruba padesáti pronajímatelům. A v poslední době je velký úspěch, když mi odpoví pár z nich. Opravdu jen jednotky procent.

Zkoušela jste různé „taktiky“, jak pronajímatele oslovit. Co se osvědčilo nejvíc?

Na začátku projektu jsem realitním kancelářím a majitelům rovnou říkala, že hledáme bydlení v rámci projektu, že za klienty ručí organizace a že jsou k dispozici i určitá finanční jištění.

Dokud jsme měli pár menších rodin, šlo to snáz, pak se to začalo měnit. Požadavků přibývalo a realitky začaly být mnohem tvrdší.

Časem jsem zkoušela i opačný postup. Nejdřív domluvit prohlídku a teprve na místě mluvit o projektu a o tom, že hledáme bydlení pro romskou rodinu. Jenže i tak se často stane, že ve chvíli, kdy přijde řeč na barvu pleti, exekuce nebo čistý trestní rejstřík, mnoho realitek i majitelů z jednání ustoupí. Dnes už s realitními kancelářemi téměř vůbec nekomunikuju.

S jakými překážkami se u pronajímatelů nejčastěji setkáváte?

Je toho hodně a platí, že každý pronajímatel je jiný, každý má jiné zkušenosti nebo obavy.

Hodně se teď setkávám s těmito věcmi:

• Požadavky „bez dětí, bez domácích mazlíčků“ – a já se ptám: Kam má jít samoživitelka s dítětem? U paní Bílé, která má čtyři děti, je to úplně typické: jsou na ně „příliš velká rodina“.
• Konkurence studentů a Ukrajinců v Brně – několikrát se mi stalo, že majitel byl po prohlídce nakloněný našim klientům, ale po nás šli na prohlídku jiní zájemci a dali třeba trojnásobnou kauci a vyšší nájem. Majitel mi pak zavolal: „Nezlobte se, oni zaplatili víc a hned.“
• „Ideální nájemce“ a garanční bydlení – v posledních dvou letech se hodně rozšířily firmy, které byt od majitele převezmou, pronajímají ho dál a majiteli garantují příjem. Ideálně byty „starší, ne úplně zrekonstruované“, přesně ty, které by pro naše klienty byly vhodné. Ale tyto firmy s námi často vůbec nechtějí mluvit.
• Požadavky na čistý rejstřík a bezdlužnost – u realitek je to dnes skoro standard. Chápu, že se chtějí pojistit, ale u lidí, kteří mají za sebou těžký život, je to často nepřekonatelná bariéra, i když mají dnes stabilní příjem a snahu fungovat.

A pak jsou tu i věci „na hraně zákona“ – třeba podnájmy městských bytů nebo bydlení v nebytových prostorech, které vypadají jako byt, ale oficiálně jím nejsou. S tím se setkávám častěji, než by člověk čekal.

Co byste vzkázala lidem, kteří říkají „stačí se snažit“ a nevidí ty překážky?

Aby byli víc citliví a vnímaví. Ten život opravdu není jen o nich.

Často slyšíme: „Kdo chce, ten si práci a bydlení najde.“ Jenže když někdo celý život vyrůstá v chudobě, má za sebou dluhy, složité rodinné vztahy a k tomu nese na zádech předsudky spojené s romským původem, nestačí jen „víc se snažit“.

Rozumím i tomu, že lidi můžou mít vztek, třeba když pracují za 25 tisíc a na poště vidí někoho, kdo pobírá větší dávky než je jejich plat. Jenže to je problém systému, ne konkrétní rodiny.

Pomoc by podle mě měla být nastavená jako „něco za něco“ – nabídnout podporu, ale zároveň reálné možnosti práce a cesty z chudoby ven. A zároveň nesmíme zapomínat, že existuje spousta Romů, kteří každý den chodí do práce, starají se o děti a snaží se žít stejně jako kdokoli jiný, a přesto jim lidé odmítají pronajmout byt jen kvůli příjmení nebo barvě pleti.

Máte i nějaký dobrý příklad z praxe, kdy to dopadlo dobře pro všechny?

Ano, a jsem za něj moc ráda. Máme klientku, matku samoživitelku s dětmi, která bydlí v Bystrci. Majitel bytu, je jeden z mála, u kterého jsem opravdu viděla silné sociální cítění. Jde o novostavbu a přesto byl ochotný ji pronajmout naší klientce.

Paní Horváthová si bytu váží, stará se o něj, není s ní problém ani se sousedy. A pan majitel je vstřícný, pomáhá jí, když je potřeba něco řešit.

Je to krásný příklad toho, že když někdo dá šanci a my pomůžeme dobře vybrat rodinu, může to fungovat k oboustranné spokojenosti. Ale upřímně, za ty roky je to jeden z mála pronajímatelů, u kterých jsem zažila takovou kombinaci empatie a důvěry.

Chápe IQ Roma servis i obavy pronajímatelů?

Určitě ano. Když se s majiteli bavím, často slyším jejich konkrétní zkušenosti: neplatící nájemníci, zničený byt, roky trvající soudy, stres.

A já to chápu. Představte si, že si vezmete hypotéku na druhý byt jako investici, a po roce vám nájemníci přestanou platit a odmítají se odstěhovat. V Česku neexistuje jednoduchý a rychlý mechanismus, jak byt získat zpátky – nemůžete je jen tak „vyhodit“, nemůžete jim vypnout vodu nebo elektřinu.

Majitelé jsou často zoufalí a vyčerpaní. Někdy raději předají byt firmě typu „ideální nájemce“ jen proto, aby už nic z toho nemuseli řešit.

Proto v IQ Roma servisu nechceme dělat z pronajímatelů „padouchy“. Chceme, aby věděli, že vidíme i jejich strach a zranitelnost a že právě proto nabízíme podporu, doprovod a snahu hledat férové dohody pro obě strany.

Kolik rodin se vám teď daří ubytovat?

V rámci projektu máme dohromady okolo třiceti rodin v Brně a Břeclavi. Já osobně řeším hlavně Brno, kde je situace mnohem napjatější než třeba v Břeclavi.

Zároveň vidím, že každý rok je to těžší. Ceny rostou, ubytovny a azylové domy se ruší, nové dostupné bydlení nepřibývá a do toho narůstá nedůvěra a předsudky.Ale i přesto se snažím dívat na věci optimisticky.

Každý jeden byt, který se podaří domluvit, je pro mě malé velké vítězství.