Domov jako křehká jistota: příběh, který se může stát komukoli

Manželé Miroslav a Katarína Kováčovi žijí v Česku více než 25 let. Většinu života strávili v Táboře, před několika lety se přestěhovali za prací do Brna. Oba byli celý život pracující lidé, kteří řádně platili nájem i energie a nikdy nikomu nedlužili. Žili ale od výplaty k výplatě – jejich příjmy sotva pokryly základní životní náklady, a tak si nemohli vytvářet žádné finanční rezervy.

Na konci roku 2024 přišel zlom. Majitel bytu se rozhodl nemovitost darovat synovi a manželům oznámil, že jim neprodlouží nájemní smlouvu. „Když nám přišla výpověď, zhroutil se nám svět. Neměli jsme kam jít,“ popisuje dnes pan Miroslav. Během několika týdnů museli byt opustit. Veškerý jejich domov se vešel do několika tašek a kufrů.

Dva měsíce ve stanu

Bez úspor a bez možnosti zaplatit kauci se jim nepodařilo najít nové bydlení. Skončili na ulici. Leden a únor strávili ve stanu na okraji města. „Mrzlo, sněžilo. V noci jsme se k sobě tiskli a báli se usnout,“ vzpomíná paní Katarína. Stan jim poskytl alespoň minimální ochranu před zimou, o důstojném bydlení ale nemohla být řeč.

S příchodem jara se jim podařilo získat místo na ubytovně. Úleva však netrvala dlouho. Ubytovna byla tvořena obytnými kontejnery, ve kterých panovaly otřesné podmínky – vlhko, plíseň, paraziti, krysy. Přesto byla zkolaudovaná a provozovaná jako oficiální bydlení pro lidi v nouzi. Nájem za malý pokoj plný štěnic činil 18 000 Kč měsíčně. Typický příklad obchodu s chudobou.

Stud, štěnice a první pomoc

Podmínky na ubytovně manžele psychicky drtily. Styděli se a dlouho váhali, než požádali o pomoc. Nakonec se obrátili na tým Prevence ztráty bydlení. „To byl začátek naší spolupráce,“ vzpomíná sociální pracovník Matuš Vinc.

Při prvním setkání působili oba velmi uzavřeně. Paní Katarína si po celou dobu nervózně přetahovala rukávy přes ruce. Když se jí Matuš opatrně zeptal proč, po chvíli váhání mu ukázala ruce celé pokousané od štěnic. „V tu chvíli mi bylo jasné, že je musíme z toho prostředí dostat co nejrychleji pryč,“ říká Vinc.

Krok za krokem zpět k důstojnosti

Společně začali řešit jejich situaci. Ukázalo se, že pan Miroslav po vystěhování nestihl včas zrušit trvalý příkaz a omylem odeslal několik plateb bývalému majiteli bytu. Ten peníze odmítl vrátit. Rozpočet manželů se tak propadl ještě hlouběji.

Paní Katarína pobírala invalidní důchod necelých 6 000 Kč, pan Miroslav si vydělával asi 16 000 Kč fyzicky náročnou prací. Zdravotní problémy ho ale donutily zaměstnání opustit a zaregistrovat se na úřadu práce.

Protože jsou původem ze Slovenska, bylo nutné vyřešit i složitou administrativu – pobytová oprávnění, zdravotní pojištění, evidenci na úřadech. Bez těchto kroků by neměli nárok na žádnou podporu. „Byrokracie byla náročná, ale nevzdali jsme to. Postupně jsme dali dohromady všechno, aby měli alespoň základní příjem,“ vysvětluje Vinc.

Díky tomu dnes pobírají příspěvek na živobytí a podařilo se je přestěhovat na jinou, výrazně lepší ubytovnu. Mají malý, čistý pokoj, kde se konečně mohou cítit bezpečně. Paní Katarína je momentálně nemocná, pan Miroslav si aktivně hledá práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a chystá se na další pracovní pohovor.

Naděje na nový domov a výzva k podpoře

Situace manželů Kováčových se začíná pomalu stabilizovat, ale jejich cesta ještě neskončila. Stále hledají skutečné, dlouhodobé a důstojné bydlení. Bez odborné pomoci by dnes byli pravděpodobně stále na ulici nebo hůř.

Podpořte naši práci. Abychom mohli i nadále podporovat lidi v bytové nouzi a pomáhat jim znovu získat stabilitu, potřebujeme i vás. Společně můžeme zajistit, že další lidé neskončí ve stanu, ale dostanou šanci na nový začátek.