Jak se mi nepodařilo umístit Martinu na trh práce a mám z toho radost

Martina přišla do kariérového centra na doporučení klíčového pracovníka z terénní sociální služby s tím, že by chtěla pomoci s hledáním brigády. Důvodem byla její snaha pomoci rodině v nelehké situaci. Když vám přijde do kanceláře  šestnáctileté děvče, které si chce najít práci, ne proto, aby si nakoupilo oblečení, mobil nebo něco podobně „zásadního“, ale proto, aby pomohlo rodině sehnat peníze na placení nájmu, docela vás to dostane. Vyšlo najevo, že Martina má 8 sourozenců a z toho čtyři mladší, ještě na základní škole. Kvůli distanční výuce na školách to mají doma hodně, hodně náročné.  Martinini plnoletí sourozenci nepracují, ale ona už nechce doma sedět a chce něco dělat. Při našem prvním, trochu rozpačitém povídání mi Martina řekla, že nastoupila v září na Střední školu managementu a práva, obor kuchařka, ale vůbec si není jistá, že to byla dobrá volba. Spolužáci do školy moc nechodili, ve třídě se jich scházelo jen pár. Po přechodu na distanční výuku bylo všechno už úplně špatně. Že by se byla schopna připojit k výuce přes telefon či počítač vůbec nehrozilo, žádný totiž neměla. A ta zařízení, která byla v rodině připojení k internetu schopná, používali její malí sourozenci. Bylo evidentní, že školu Martina považovala za uzavřenou kapitolu a rozhodla se pracovat.

Martina má 8 sourozenců a z toho čtyři mladší, ještě na základní škole. Kvůli distanční výuce na školách to mají doma hodně, hodně náročné.  Martinini plnoletí sourozenci nepracují, ale ona už nechce doma sedět a chce něco dělat.

Pro klienty se základním vzděláním a nulovými zkušenostmi příležitostí na pracovním trhu mnoho není. Pokud jsou ještě k tomu nezletilí, nabídka se ještě více zužuje. Naštěstí máme v kariérovém centru navázánu spolupráci s několika zaměstnavateli, kterým nevadí ani nulové zkušenosti ani nízký věk a brzy jsem pro Martinu měla nabídku ranního úklidu. Ta by znamenala pro Martinu vstávání ve 4 ráno do naprosté tmy a odjezd autobusem z hlavního nádraží. Tam ovšem nechcete, aby se vaše dítě ráno samo pohybovalo, takže toto pochopitelně neprošlo u rodičů, kteří měli o dceru strach a požádali mne o možnost práce pro Martinu s nástupem ideálně v 8 hodin ráno. Podařilo se nám to až u dalšího zaměstnavatele, který má jednu zakázku nastavenou tak, že by Martina mohla chodit do práce na osmou hodinu. Na další schůzce s Martinou jsme tedy probraly možnost nástupu k úklidové firmě na tréninkové pracovní místo. Znamenalo by to, že se jí bude v práci věnovat mentor, který jí pomůže se začleněním do pracovního kolektivu a s adaptací na novém pracovišti. Martina měla radost, ovšem jen do chvíle, kdy jsem jí řekla, že se musí zúčastnit osobního pohovoru s manažerkou. Pochopitelně neměla nejmenší tušení, co vstupní pohovor obnáší a jak probíhá. Probraly jsme spolu pravděpodobný průběh pohovoru a pak si jej i vyzkoušely spolu nanečisto. Vzhledem k tomu, že se náš simulovaný rozhovor skládal z mých otevřených otázek, na které jsem téměř vždy dostala odpověď: „Já nevím“, následovanou výbuchem smíchu, mne Martina nakonec překvapila svým tvrzením, že není třeba, abych ji na skutečný pohovor doprovodila, že to zvládne sama. Tento její první sebevědomý projev mně byl docela sympatický a to, že na obě naše schůzky dorazila na minutu včas, mne naplňovalo nadějí, že by to ta holka mohla zvládnout. A skutečně zvládla!

Martina nastupovala do práce v době, kdy všichni ostatní sourozenci, a to i ti starší byli doma na distanční výuce nebo jako nezaměstnaní, takže byla jediná z dětí, kdo odcházel z domu a šel do práce.  Trošku jsem se bála toho, že to bude pro ni těžké, ale Martina mne velmi příjemně překvapila. Od začátku neměla sebemenší problém s včasným příchodem do práce a chovala se neskutečně zodpovědně. Martina se postupně orientovala na novém pracovišti a spolu s mentorkou se učila poznávat jednotlivé úklidové prostředky, pracovní postupy a povinnosti. Martina byla na pracovišti pochopitelně nejmladší, ale svou milou povahou si brzy získala své starší kolegy. Mentorka postupem času začala oceňovat Martininu flexibilitu a schopnost zaskočit za nemocné kolegy na kterémkoliv jiném pracovišti ve velkém areálu a to ještě ke všemu „bez řečí“ a s úsměvem, i když by jistě preferovala jediné pracoviště. Martina si v průběhu tréninkového pracovního místa zvyšovala kvalifikaci na pravidelných školeních a přesto, že jí zpočátku nepřipadaly účelné, postupem času pochopila, že bez toho to prostě nejde.

Od začátku neměla sebemenší problém s včasným příchodem do práce a chovala se neskutečně zodpovědně.

Asi po měsíci v práci jsem při jednom z našich pravidelných setkání zavedla náš rozhovor na pokračování ve studiu. Martinu jsem se snažila motivovat k tomu, aby zvážila možnost pokračování ve studiu a ona mne opět překvapila tím, že by byla ráda vyučená, ale na původní školu se už vracet nechce, protože má strach, že by se tam nic nenaučila. Taky by ráda změnila obor a vyučila se cukrářkou. To je její sen. Chtěla by se vyučit, najít si dobrou práci jako cukrářka a osamostatnit se. Úklid je sice super jako krátká brigáda, ale ona rozhodně nechce úklidem trávit zbytek života. Tato rajská hudba pro mé uši mne vedla k tomu, že jsem Martině nabídla možnost zapojit se do aktivit vzdělávacího programu Gendalos, který funguje v rámci IQ Roma Servisu. S jejich pomocí by se Martina mohla pokusit podat přihlášku ke studiu na SOU Charbulova, které je zárukou kvalitní přípravy na budoucí povolání. Martina tuto možnost uvítala a díky pomoci skvělé kolegyně v Gendalos se jí podařilo ve druhém kole na SOU Charbulova podat přihlášku a ke studiu byla přijata. Neklapl sice obor cukrářka, ale jsem přesvědčená, že se Martině v průběhu studia podaří na vysněný obor přestoupit.

Chtěla by se vyučit, najít si dobrou práci jako cukrářka a osamostatnit se. Úklid je sice super jako krátká brigáda, ale ona rozhodně nechce úklidem trávit zbytek života.

Martina naprosto skvěle dokončila tříměsíční tréninkové pracovní místo. Za celé tři měsíce přišla jen jednou o pár minut pozdě, nebyla na ni žádná stížnost a já pořád ještě žasnu nad tím, jak se se vším ve svých šestnácti letech skvěle poprala. Při našem posledním rozhovoru se Martina těšila na prázdniny a už plánovala podzimní návrat do školy.

Moc ráda bych vyprávění o Martině skončila pozitivně, ale rodině Martiny se bohužel nepodařilo udržet si bydlení a před pár dny se všichni byli nuceni odstěhovat na ubytovnu, což není vůbec, ale vůbec dobrá zpráva. Všichni víme, jak je stabilní bydlení pro fungování rodiny podstatné. Držme proto, prosím, rodině Martiny palce. Ať vše dobře dopadne, rodině se podaří vyřešit bydlení, početná rodina zůstane spolu v Brně a Martina v září nastoupí do školy, kam jednoznačně patří. Snad budeme její uplatnění na otevřeném pracovním trhu řešit až za tři roky, kdy bude v ruce držet svůj výuční list. Moc by si to zasloužila a já si na to ráda ty tři roky počkám.

Držme proto, prosím, rodině Martiny palce. Ať vše dobře dopadne, rodině se podaří vyřešit bydlení, početná rodina zůstane spolu v Brně a Martina v září nastoupí do školy, kam jednoznačně patří.

Pracovnice Kariérového centra IQ Roma servisu