„Chci normálně makat a normálně bydlet.“ Příběh paní Milady

„Já si chci vydělávat a chci mít pracovní smlouvu,“ říká na začátku rozhovoru paní Milada. V jedné větě je všechno: snaha být oficiálně zaměstnaná, nebýt považovaná za někoho, kdo „nechce makat“, a mít možnost plánovat svůj vlastní život. Práce pro ni není způsob, jak se dostat k dávkám, ale především cesta k běžnému životu.

Když práce nestačí k důvěře

V říjnu měla Milada nastoupit do nové práce. Prošla vstupní prohlídkou, odevzdala všechny potřebné dokumenty a těšila se na první den v zaměstnání. Krátce před nástupem jí ale zaměstnavatel oznámil, že místo nabídli jinému uchazeči.

Znovu tak hledá práci a doufá, že do nového roku vkročí jako zaměstnankyně. Důležité pro ni je hlavně to, aby měla pracovní smlouvu – jistotu, že je braná stejně jako každý jiný zaměstnanec.

„Chci být prostě běžná pracovnice, kterou neodmítnou jen proto, odkud pochází,“ říká.

„Nechceme Romy. Bez exekuce, bez zvířat, bez dětí.“

Práci paní Milada shání těžce, s bydlením je to ještě složitější, Byty prostě nejsou. Po odchodu z ubytovny Kuncovka proto stále zůstává v síti dalších ubytoven.

„Když procházím inzeráty, narážím na věty jako ‚nechceme cigány‘, ‚bez exekuce‘, ‚bez dětí‘. Co to má znamenat?“ ptá se. Jedna věta v inzerátu vyloučí tisíce rodin: protože mají děti, protože mají záznam v registrech, protože jsou Romové.

Milada vysvětluje, proč je pro lidi z ubytoven tak těžké dostat se k běžnému nájmu: „Každý člověk, co jde z ubytovny, má dluhy. Proto tam skončil. Ale jak se mají lidé odpíchnout, když nedostanou šanci?“

Kruh bezvýchodnosti pak podle ní uzavírá i pověst samotných ubytoven. „Třeba některé ubytovny jsou  vyhlášené.“ říká. „I slušné rodiny na to doplácejí. Když se chtějí od tam přestěhovat, nikdo jim byt nepronajme.“

„Stačilo by platit – a bydlet.

Milada nepopírá, že běžné bydlení je drahé. „Tady na ubytovně se platí devatenáct tisíc… ano, platila bych to i kdyby byl nájem pětadvacet,“ říká. Když má člověk práci a jisté příjmy, dokáže si to podle toho náklady rozpočítat. Jenže bez bytu se stabilita buduje těžko – je těžké se bez jisté střechy nad hlavou připravovat na pohovory.

Její zkušenost s hledáním je vyčerpávající. Za roky, kdy se snaží najít důstojné bydlení, už podle svých slov oslovila stovky až tisíce pronajímatelů a byla na bezpočtu prohlídek – bez výsledku. Volá majitelům, zkouší inzeráty na Marketplace, odepisuje na sociálních sítích, často bez odpovědi. Někdy přijde odmítnutí rovnou – překážkou jsou často děti – nebo s dodatkem, že „majitel si vyhrazuje právo vybrat nájemníky“.

Co by pomohlo: jednoduchá pravidla a opravené byty

Co by podle paní Milady pomohlo k dostupnějšímu bydlení?  „Město má spoustu starých bytů – proč je neopraví? Udělali by z nich sociální byty a prostě tam dali nájemníky. Budeš platit, budeš bydlet. Nebudeš platit, odejdeš.“

Uvažovala také o modelu, kdy by město nabídlo chátrající dům a soukromá firma ho opravila. Byty by pak spravovala s jednoduchými, férovými pravidly. Připomíná i to, že po kauze Kuncovka zaznívaly sliby, že město nájemníkům pomůže s náhradním bydlením – podle jejích zkušeností však tyto sliby rychle vyšuměly.

Závěrem

Z vyprávění paní Milady je cítit vyčerpání i vytrvalost. Chce jen to, co by mělo být samozřejmé – pracovat, platit nájem, vychovávat děti. Nic víc, nic míň.

Bariéry, které popisuje, nejsou abstraktní. Jsou to otevřeně diskriminační inzeráty, mlčení po odeslané zprávě, nálepka adresy nebo původu, kterou si člověk nese všude s sebou.

Zároveň z jejích slov jasně vyplývá i představa, jak by se věci daly změnit: opravit prázdné byty, nastavit férová a srozumitelná pravidla a přestat lidi vyřazovat jen proto, že jsou Romové, mají děti nebo s sebou nesou dluhy