PŘÍBĚH PANA LUKÁŠE

Pan Lukáš:  „Přeju si, aby moje děti dokázaly v životě to, co jsem nedokázal já – dodělat si školu.“

Pan Lukáš je samoživitel a pečuje sám o tři malé děti. Společně zažili nedostatek financí, bydlení v azylovém domě i náročnou distanční výuku bez internetu. I když je skloubení práce a péče pro Lukáše jakožto samoživitele velmi složité, neztrácí optimismus a rozhodně se nelituje. „Prostě to, co je moje, o to se starám. Mně to nepřipadá jako nic výjimečného,“ říká o sobě.

Od rána je v jednom kole. Kromě dvou školáků a jedné předškolačky se pan Lukáš stará o psa a chodí do práce. Takhle popisuje svou denní rutinu: „Ráno děti na osmou hodinu dovedu do školy, pak se musím honem rychle vrátit domů, vzít psa a jít do práce. Tam jsem tak do jedné a pak musím zase rychle utíkat domů, uvařit a uklidit.  Pak teprve jdu pro děti do školy, děláme úkoly, a pak když zbyde čas, tak jdeme ven. A když mi třeba onemocní dítě, tak jsem automaticky doma, což je teď poměrně často. Naštěstí mám šéfa, který to všechno chápe, sám má děti a vždycky mně vyjde vstříc.“

Nevyučil jsem se, dobře mi tak!

Pan Lukáš se od 18 let živí jako stavař. Dospívání strávil v dětském domově, a i když studoval střední stavební školu, výuční list nemá. „Mám základní vzdělání, protože jsem dal přednost fotbalu. Ve druhém ročníku stavební školy jsem toho nechal a nevyučil jsem se. Lituju toho, už to asi nikdy nevrátím,“ vzpomíná pan Lukáš a dodává, že si chce dodělat rekvalifikační kurz, aby školu mohl dokončit. Zatím však nebyla vhodná doba, péče o děti ho dost zaměstnává. Se svou prací je však spokojený a zdá se, že jeho stavební schopnosti jsou žádané. „Tady po Brně jsem postavil spoustu domů a každý mě vlastně zná. Takže jsem rád, že mám někde jméno a nemusím jenom kopat nebo zametat chodníky, ale můžu se věnovat činnostem na stavbě, který lidi potřebujou,“ vysvětluje pan Lukáš. „Nikdy jsem bez práce nebyl a od 18 let jenom makám. Je to náročná práce, ale musím to zvládat. Je to moje chyba – nevyučil jsem se, dobře mi tak!“

Už nechci spát v kuchyni

Už několik let se pan Lukáš snaží zajistit svým dětem dobré bydlení. Během toho bohužel přišel o všechny úspory, protože jej podvedla jedna realitní kancelář. Tak se s dětmi ocitl v azylovém bydlení a později získal byt v tréninkovém bytě na Francouzské ulici. Brzy si však všiml, že místní sociálně vyloučené lokalita jeho děti ovlivňuje víc, než by si přál. „Pokud se nepřestěhujeme mimo vyloučenou lokalitu, tak je málo pravděpodobný, že já sám rodič můžu hlídat to, že ty děti budou poslouchat tak, jak mají,“ popisuje pan Lukáš. „Teď jsou tam mezi náma lidi, který se neumí chovat a to se učí moje děti. O to je to složitější. Bydlíme tam asi pět měsíců a ty změny jsou rapidně vidět. Děti jsou drzé, nadávají sprostě, dovolujou si,“ vysvětluje pan Lukáš a věří, že se jeho rodině podaří najít něco lepšího: „Už nebudu muset spát v kuchyni a děti budou mít vlastní pokojíček a budeme moct žít jako normální lidi.” 

Nejtěžší bylo hrát roli učitele

Stejně jako mnoho dalších nízkopříjmových rodin vloni zastihla pana Lukáše distanční výuka bez WiFi a počítače. Proto musel s dětmi přistoupit na tzv. papírovou formu výuky. „Dostávali jsme všechny úkoly na papírech a nosili jsme to zpátky do školy. Úkoly se dávaly na chodbu na stůl a kolikrát se stalo to, že se ty naše odevzdaný papíry ztratily, takže jsme měli jenom problémy. Bylo toho strašně moc a pořád dokola,“ vzpomíná pan Lukáš a doufá, že už distanční výuku s třemi dětmi nezažije.
„Nejtěžší bylo asi hrát roli učitele. Je fakt úplně něco jiného, když nosí děti úkoly každej den a následující den je odevzdaj, a je něco jinýho dostat úkoly na 14 dní nebo na týden do všech látek a během dne to stíhat. Bylo to strašně složitý. Mám děti ve věku, kdy si chtějí hrát, splnit si svůj jeden úkol a jít ven. Potom už mě nebavilo pořád je přemlouvat a rozčilovat se, tak jsem se chodil uklidnit do práce,“ popisuje pan Lukáš.

Aby nám pořád neříkali, že nemáme vzdělání

Rok na distanční výuce nakonec jeho děti zvládly bez výrazného zhoršení známek. Přesto si pan Lukáš všímá, že mají stále ve vzdělání mezery a nemohou si po delší době zvyknout na běžný režim. „Je strašně těžký děti teď přimět k tomu, aby začly fungovat a vrátily se do normálu. Teprve se vrací do těch kolejí a všechno jde pomalu,“ shrnuje pan Lukáš své dojmy. V tom, co by přál svým dětem, má úplně jasno – získat vzdělání, mít lepší zázemí i život. „Přeju si, aby moje děti dokázaly v životě to, co jsem nedokázal já, a to je dodělat si školu. Myslím, že to je důležitý i proto, aby jsme nebyli neustále odsuzováni, že nemáme žádný vzdělání a patříme mezi ty nejslabší. Spousta Romů má pak problém s tím, že se nemůže nikdy dostat do firmy a pracovat normálně mezi bílýma lidma. Proto je důležitý mít papír, mít výuční list a mít nějakou školu,“ vysvětluje pan Lukáš.

Co je moje, o to se starám

Pan Lukáš si občas neví rady při komunikaci s úřady, spolupracuje s pracovnicí IQ Roma servis. Jeho dvě dcery také navštěvovaly zdejší školku, kde se připravovaly na nástup do první třídy. „Jsou tady super lidi a vždycky mají pochopení pro situaci, ve které se nacházíte. Toho si fakt vážím, že se mně každý, koho oslovím, snaží pomáhat,“” chválí si spolupráci pan Lukáš. Na jeho bedrech sice zůstává velký balík povinností a péče, i tak si ale nestěžuje. „Kamarádi se diví tomu, jak to všechno zvládám – chodit do práce, starat se doma, učit se s dětma a zastávat jim matku i otce. Ale mně to nevadí, protože teď mám to, co jsem vždycky chtěl. Ani mi nepřijde, že mi chybí nějaká ženská. Prostě to, co je moje, o to se starám. Takže mně to nepřipadá jako nic výjimečnýho,“” směje se pan Lukáš. 

Pojďte s námi podpořit děti ze sociálně znevýhodněného prostředí na jejich cestě za vzděláním! Odhodlání už mají, tak jim darujme příležitost.