Ukrajinští Romové u nás – jeden příběh z mnoha

Pro Reginu a její dceru Alisu byl květen 2022 zcela jiný, než v předcházejících letech. Kromě bídy a těžkého života, na které byly již zvyklé, opustili spolu s dětmi svůj domov. Chudou, ale vlastní domácnost. Vyhnal je strach, který se stupňoval od 24. února, kdy začala agrese Ruské federace.

 

Odkud přišli?

Přišli z Užhorodu, přibližně 115 tisícového města na západní Ukrajině přímo u hranice se Slovenskem. Z metropole Zakarpatské oblasti a okolního Užhorodského rajónu, kde podle sčítání v roce 2001 žije 1,5 % Romů. Žili v okrajové části města, kterou bychom, podle našich měřítek, označili jako vyloučenou lokalitu.

Paní Regina a její dcera Alisa tuto část města ve svém vyprávění označují jako „cikánský tábor“. I mezi tamními obyvateli jsou rozdíly, přesto život v něm je, podle vyprávění paní Reginy, velmi „bídný“. Paní Regina ukazuje se zjevným ostychem fotografie a doprovází je svým vyprávěním. Tábor je rozdělen na tři části, kde jsou dvoupodlažní zchátralé panelové domy. V přízemí těchto domů si někteří Romové zřídili obchůdky. V těch najdete smíšené zboží od zeleniny, potravin, přes spotřební zboží a oblečení. Když máte peníze, můžete si tam pořídit vše nejnutnější. Peníze má ale málo kdo.

 

Většina lidí tam žije od výplaty k výplatě. Zvykem je, že Romové, kteří tyto obchůdky provozují, si berou od nakupujících do zástavy platební karty a jakmile je na ně připsána výplata, vyberou si přes kartu tolik peněz, kolik chtějí. Nikdo nemá možnost zkontrolovat, jestli vybraná částka odpovídá skutečně nakoupenému zboží. Kontrola není žádná. Pokud se někomu něco nelíbí a obrátí se na policii, ničeho nedosáhne. Policie vysedává v obchůdku, popíjí a jí s majiteli.

Paní Regina popisuje situace, kdy i několik dní nic nejedla. Z toho mála, co měla, dávala přednost dětem a své dceři. Hlad měli často a hlad je to, čeho se paní Regina bojí nejvíce. Nechce jej již nikdy zažít. Proto dnes, když dostane výplatu, první co udělá, je, že nakoupí zásoby jídla. Při vyprávění popisuje další části tábora, ve které jsou přízemní dlouhé budovy, uvnitř rozdělené jednoduchými příčkami na místnosti pro jednotlivé rodiny. Kuchyň a záchod jsou společné. Nejchudší část tábora je tvořena jednotlivými stavbami, spíše přístřešky, ze starých železničních pražců a jiných materiálů. Za touto částí je halda odpadu, která je sem svážena z jiných částí Užhorodu. I když označení domek je značnou nadsázkou. Většinou se jedná o stavbu velikosti jedné místnosti, ve které žije pět, sedm i více osob.

 

 

 

 

Ulice jsou bez zpevněného povrchu. V létě samý prach, od podzimu do jara bláto, louže, výmoly. A nenechte se mýlit, stále hovoříme o Užhorodu, ve kterém v jiných částech najdete katedrály, muzea, školy, moderní obchody. Ulice v táboře paní Regina zná velmi dobře. Právě za jejich úklid dostávala výplatu, ze které živila pět lidí. Den co den zametala prach, lopatou odhrnovala bláto, zarovnávala výmoly.

 

Každodenní úklid nezpevněných komunikací. Foto: paní R.

Příbuzní a známí odešli již na počátku konfliktu, většinou na přelomu března a dubna. Oni ale tuto možnost neměli. Paní Regina, její dcera Alisa a její děti neměli zahraniční pasy. Vyřízení jednoho pasu stálo něco přes 2000 hřiven. Přitom jediným příjmem čtyřčlenné rodiny byla výplata paní Reginy za každodenní uklízení ulic v místě bydliště. Ta činila cca 5000 hřiven. Veškeré příjmy vždy padly na stravu pro šest lidí. Paní Regina živila ještě svého staršího invalidního syna a jeho družku.

Když se jim v květnu podařilo odjet, nechávali doma vše, co tvořilo jejich domov. Opouštěli ale také staršího syna paní Reginy. Ten odjet nemohl, protože mu chyběly dokumenty, na základě kterých by mohl po vyhlášení všeobecné mobilizace na Ukrajině překročit hranice. Svůj domov opouštěli bez prostředků a představy, co bude dál. Jedinou naději jim skýtalo vědomí, že odjíždí do země a místa, kde již nějakou dobu pobývají jejich příbuzní, kterým se podařilo odejít z Ukrajiny na začátku konfliktu.

Nejchudší část romského tábora oddělená od dalších částí Užhorodu skládkou odpadů. Foto: paní R.

Pomáhali jiným

Po vyřízení všech formalit, vyžadovaných po uprchlících českými předpisy a umístění v Brně, se snažila paní Regina a její dcera

přizpůsobit novým podmínkám. Ze začátku bydleli společně s dalšími příbuznými z širší rodiny v konventu Milosrdných bratří. Toto ubytování jim bylo zajištěno za spolupráce řádu Milosrdných bratří a organizace IQ Roma servis, z.s.

Paní Regina se velice brzy zapojila, díky spolupráci s IQ Roma servisem, do pomoci jiným ukrajinským Romům, prchajícím z Ukrajiny, a to jak na brněnském KACPU, kde pomáhala tlumočit z romštiny, tak ve stanovém městečku zřízeném JMK pro uprchlíky. Její přístup k této práci byl zcela zjevně ovlivněn vlastní zkušeností z Ukrajiny její znalostí složitých životních podmínek Romů z oblasti Zakarpatí, odkud sama pocházela. Ještě markantnější byla její schopnost vcítit se do situace uprchlíků v době, kdy pravidelně s  pracovníky IQ Roma servisu navštěvovala nouzové stanové přístřeší zřízené Magistrátem města Brna na ulici Benešova. Tam se uchylovaly ukrajinské romské ženy s dětmi přijíždějící do Brna do doby vyjasnění jejich statutu, důvodu příjezdu a plánů do budoucna. I když byla paní Regina z domova zvyklá na bídu a složitosti života nebo právě proto, obrázky z nouzového přístřeší na Benešově ulici byly pro ni značně traumatizující. Těžko se můžeme vcítit do pocitů člověka, který se ocitne ve středoevropské rozvinuté zemi, v na první pohled bohatém městě, ve společnosti, která všemožnými způsoby demonstruje svoji podporu Ukrajině, a pak vidí matky s dětmi v zatuchlých stanech, s matracemi na holé zemi, malé děti sedící nahé v prachu na zemi

 

Nouzové přístřeší při ulici Benešové v Brně. Foto: Šitavanc

 

Ukrajinští Romové na brněnském nádraží. Foto: Šitavanc

 

s povalujícími se zbytky pečiva. Stejně těžké je vžít se do pocitů takového člověka ve chvílích, kdy pomáhá při návratu těchto ukrajinských romských matek zpět na Ukrajinu, do nejistoty a situace, před kterou před několika týdny i se svými dětmi uprchly. Vše proto, že se svojí chybou způsobenou nevědomostí nebo nedostatečnými srozumitelnými informacemi dostali tak zvaně mimo systém.

 

Zůstali s námi

Těžké byly pro paní Reginu a její rodinu chvíle, kdy se širší rodina, se kterou pobývali společně v konventu, rozhodla a chtěla odjet z České republiky zpět na Ukrajinu s plánem pozdějšího odjezdu do některé ze zemí EU. Obrovské dilema, zůstat s ostatními, vracet se někam, odkud utekli ze strachu před válkou, riskovat, že se nebude kam vrátit. Nakonec rozhodla dcera. Ta se s dětmi vracet nechtěla a paní Regina je nechtěla nechat samotné. Nejspíš proto, že byla vždy zvyklá se o dceru a vnoučata starat a věděla, že bez její pomoci to pro dceru s dvěma dětmi bude mnohem těžší. Po krátké době se toto rozhodnutí ukázalo jako správné. Rodina získala nové ubytování v centru Brna a paní Regině byla Kariérovým centrem IQ Roma servisu zajištěna práce na hlavní pracovní poměr v OC GLOBUS. Rodina se tak stabilizovala nejen, co se týká bydlení, ale i finančně, kdy nebyla závislá pouze na měsíčních humanitárních dávkách.

Velkou změnou pro rodinu paní Reginy bylo září 2022. Obě vnoučata měla, dle věku  (9 a 10 let), již na Ukrajině navštěvovat školu. Když se pro obě děti začala vyřizovat v Brně škola, do které by mohly 1. září nastoupit, ukázalo se, že do školy ještě vůbec nechodily. Toto bylo jejich matkou, paní Alisou vysvětleno tak, že to v místě jejich bydliště nikdo nevyžadoval. Matka je do školy nezapsala, protože v jejich bydlišti šlo o romskou školu, kde je stejně nic nenaučí a ani na děti pořádně nedohlíží. Kdo chce být ve škole, ten tam je, kdo nechce, může odejít. Nikdo to neřeší. Sama prý do takové školy chodila. Každý si dělal, co chtěl, nic je nenaučili, nikomu na těch dětech nezáleželo. Sama neumí dodnes ani číst, ani psát.

 

 

To, že děti v České republice musí do školy chodit, paní Alisa pochopila a se zápisem do školy souhlasila. Obě děti byly s ohledem na věk zapsány do druhého ročníku. Stanoven jim byl individuální studijní plán, který zohledňuje veškerá jejich specifika. Neznalost prostředí, neznalost jazyka, nutnost zvládnutí učiva prvního ročníku a návyk na daný režim a pravidelnost. Nástup dětí do školy představoval velkou změnu a zátěž nejen pro děti, ale i pro jejich matku a babičku. To, že nemají děti stále při sobě, že nevědí co s nimi je, nutnost spolehnout se na to, že někdo cizí se o ně skutečně postará, že se jim nic nestane, to vše bylo pro Alisu a Reginu zcela nové a zneklidňující.

Pro obě děti byly začátky ve škole také velmi těžké. I když ve třídě jsou ještě další ukrajinské děti, oni jsou jediní ukrajinští Romové. Někdo by mohl namítnout, že ZŠ Křenová je škola s převážně romskými žáky a že by to mohlo

být jednodušší. Ukázalo se však, že i přesto je začlenění do kolektivu velice složité. Oba sourozenci měli poměrně dlouho problém zejména při kontaktech s ostatními spolužáky. Jazyková bariéra, nechápání chování některých spolužáků, to, že ostatní děti se znaly již od první třídy a určitá izolovanost sourozenců, to vše vedlo ke konfliktům, pro které děti nechtěly do školy chodit. Tato situace bylo o to složitější, že matka dětí si svůj postoj k problémům ve škole vytvářela jen a pouze z toho, jak ji vše popisovaly její děti. Těm bezvýhradně věřila a bylo jí jich líto. Proto byla připravena děti ze školy odhlásit a nechat je doma. Postoj matky byl zcela jasně projekcí zkušenosti se školou na Ukrajině. Z této zkušenosti vycházela a nedomýšlela následky, které neplnění povinné školní docházky u nás může mít nejen pro děti ale i pro ni samotnou. V té době již paní Alisa spolupracovala se sociálně aktivizační službou pro rodiny s dětmi, poskytovanou IQ Roma servisem. Díky této spolupráci paní Alisa vše zvládla.

 

Počáteční nedůvěru a obavy pomohl překonat rovněž přístup pracovníků ZŠ Křenová, kteří od počátku spolupracovali s klíčovým sociálním pracovníkem sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi IQ Roma servisu. Od počátku škola, prostřednictvím své sociální pracovnice nebo třídní učitelky dětí, případně psycholožky, udržovala pravidelný kontakt s klíčovým sociálním pracovníkem rodiny. V případě potřeby se zajistila společná schůzka za účasti matky i dětí. Již v prvním měsíci školy se podařilo pro děti zajistit doučování a škola navíc obě děti zařadila do pravidelného kursu na podporu osvojení českého jazyka. Dnes je již docházka obou dětí do školy pravidelnou součástí jejich života. To umožnilo i uplatnění jejich matky v dopoledních hodinách v práci a tím i zvýšení příjmů celé rodiny.

 

Plány do budoucna?

Když se, takřka po půl roce, bavíte s paní Reginou a její dcerou, neubráníte se v myšlenkách otázce, co bude dál, jaké mají plány. Vyslovit tyto otázky není jednoduché. Zvlášť když rodinu znáte od samého příchodu do České republiky. Nakonec se dozvídáte odpovědi, aniž byste otázky položili. Přišly zcela spontánně v průběhu hovoru. A jsou tak přirozené a upřímné.

Když odcházeli z Ukrajiny, neměli žádnou představu o tom, co bude, jak dlouho bude trvat, než se vrátí domů. V skrytu věřili tomu, že se vrátí a vše najdou tak, jak to bylo při odchodu. Tato naděje se ale postupně vzdalovala. Válka na Ukrajině stále pokračuje a ničí dál a dál. Paní Regina, ani Alisa neumí číst, češtině nerozumí. Zprávy o dění na Ukrajině pro ně nepředstavují mainstreamová česká média. Pro ně jsou zdrojem informací telefonáty se známými a rodinou, krátká videa, či fotografie, které dostanou přes viber nebo messenger. Ty zprávy nejsou nijak optimistické. Bída se stala větší bídou, těžký život životem těžším. K tomu již nastupující zima, mrazivé noci a první sníh na ulici. Domácnosti bez elektrického proudu, bez topení. Paní Regina teď myslí jen na jedno, jak a kdy se za ní dostane její starší syn. Jak říká, bude pracovat od rána do večera, všechno tady zvládne, jen ať je syn s ní v bezpečí. O cestě domů na Ukrajinu vůbec nepřemýšlí. Říká, že ji tam nečeká žádná budoucnost. Její dcera, paní Alisa se vyjadřuje ještě rozhodněji. Zůstane v České republice tak dlouho, dokud to bude možné, nic ji tady nechybí. A kdyby i někdo rozhodl, že se mají vrátit na Ukrajinu, ona s dětmi raději půjde někam jinam, vracet se nebude.

 

JUDr. Pavel Šitavanc

IQ Roma servis. z.s.

27. 11. 2022