Centrum pro rodiče s dětmi – Předškolní klub

Důležitou službou, o kterou mají klienti zájem, a daří se tak s nimi navazovat spolupráci, je Centrum pro rodiče s dětmi. V rámci centra se pracuje s dětmi v tzv. předškolním klubu, i s rodiči v rámci individuálních konzultací, společných setkání a akcí.

U dětí jsou rozvíjeny znalosti a kompetence tak, aby bez problémů zvládly vstup do školního prostředí – ať už mateřských nebo základních škol. Protože děti jsou často sociálně či jinak znevýhodněné, je potřeba tento deficit vyrovnat, aby pak v dalším vzdělávání (a životě) mohly uspět.

Cílem práce s rodiči je zvyšovat jejich kompetence v oblasti výchovy a péče o děti, podpořit přirozené rozvíjení vztahu mezi rodiči a dítětem, a zajistit tak dětem bezpečné a inspirující zázemí pro jejich všestranný rozvoj.

Je to právě často komplexní práce – jak s rodiči, tak dětmi – na celkové situaci rodiny, která přináší nejlepší výsledky.

Vendulčina cesta

Vendulka se narodila jako druhorozené dítě. Narodila se mamince, která vzhledem ke svému mentálnímu stavu nebyla schopna se o ni postarat. Avšak po 1. týdnu života si ji z porodnice odnesla její babička, která stejně tak vychovává její sestru Emu, a je i opatrovníkem matky obou holčiček (své dcery). Babička se o holčičky stará velmi pečlivě, sama několikrát poznamenala, že jí daly energii do života a zapomíná tak na zdravotní neduhy, které ji trápí. Díky partnerovi babičky malá Vendulka získala i mužský vzor, tatínka. Její otec je neznámý.

Malá Vendulka nastoupila do předškolního klubu v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi na konci února 2018 ve svých třech a půl letech. Měla obtíže v komunikaci, její řeč byla na úrovni ročního dítěte. Vyslovovala pouze krátká jednoslabičná slova nebo využívala citoslovce. V té době celá rodina bydlela v jedné z mnoha neutěšených brněnských ubytoven. Rodina zde zažívala stres z konfliktů se sousedy, trpěla nedostatkem spánku kvůli nočnímu hluku, nedostatkem prostoru. Celé prostředí ubytovny není vhodné pro život žádného člověka, natož pak malého dítěte.

Babička jako hlavní přání (zakázku vůči naší sociální službě) měla rozvoj Vendulčiny řeči a pomoc s jejím chováním. Vendulka babičku občas zlobila, protože se neuměla vyjádřit. Své potřeby dokázala vyjádřit pouze velmi emotivně – pláčem, křikem, nebo válením se po zemi.

Vendulka jako jedna z mála nastupujících dětí v našem předškolním klubu nebrečela, znala druhou „paní učitelku“, sociální pracovnici její babičky. Avšak zezačátku měla problém být sama na logopedii. Upínala se na osoby, které již znala, což bylo vzhledem k jejím životním okolnostem pochopitelné. Během prvního měsíce však poznala všechny ostatní „paní učitelky“, ráno přicházela s úsměvem a logopedii si oblíbila. Již na počátku byly vidět pokroky ve všech rovinách. Učila se pravidla, rozvíjela se v motorice a zejména v komunikaci. Velmi zřetelný byl nárůst slovní zásoby. Již na počátku bylo znát, že pasivní složka řeči je na vyšší úrovni než aktivní, ale postupně se tyto složky začaly vyrovnávat. Vendulka se nebála vyslovovat, byť ze začátku slova pletla, ale také se postupně naučila si o věci říkat, naučila se sdělit, že se jí něco nelíbí, že ji něco bolí.

Problémy s řečí souvisely i s chybějícími předními mléčnými zoubky. Prozatím je nemá narostlé, několikrát totiž jako malá spadla bradou na zem a tím si zoubky zarazila. Nyní čeká na operaci, která jí pomůže nejen s dalším rozvojem řeči (bez nich nikdy správně nevysloví sykavky jako je S, Z a C), ale hlavně se zbaví bolesti, která ji častokrát trápí. Díky rozvoji v komunikaci již dokáže sdělit, že ji zoubky bolí, a tak se daří snižovat četnost emočních výbuchů a nevhodného chování.

Velkou změnu a pokrok u Vendulky zapříčinila i změna bydlení, z ubytovny se rodina přestěhovala do sociálního bytu. Zde má vlastní sociální zařízení, kuchyň a velkou prostornou ložnici. Vendulka po stěhování měla každý týden jiné téma, jednou to bylo téma koupelny a vany, jednou to bylo téma samostatné postele a nakonec téma vlastní kuchyně. Vendulka se změnou bydlení přicházela ráno vyspaná, zlepšila se její pozornost a nastal také další velký pokrok v řeči, začala tvořit několikaslovné věty.

Babička v péči nepolevuje, konzultuje s námi občasné nežádoucí chování, které je však v rámci vývoje dítěte naprosto v pořádku. Nespokojuje se pouze se sociálním bytem, ale bude podávat žádost o městský byt, přemýšlí o vhodné mateřské škole pro malou Vendulku a dívá se i do budoucnosti. Aby byla rodina zajištěná, bojuje o získání dávek pěstounské péče. Uvědomuje si totiž, že časem bude potřeba oběma vnučkám zajistit i volnočasové aktivity, které je budou rozvíjet a dále v životě směřovat.

Jak se nám v předškolním klubu osvědčilo zapojení logopedky?

Honza k nám do předškolního klubu nastoupil ve věku pěti let a to s opožděným vývojem řeči. Při nastoupení k nám pouze vrčel a odmítal dělat jakákoliv společná cvičení s ostatními dětmi. Rodiče si na chlapce stěžovali a to zejména proto, že mu vůbec nebylo rozumět. Současně společně se synem navštívili SPC. V rámci tohoto vyšetření vzniklo podezření na poruchu autistického spektra prvního stupně. Chlapec má tedy jednoznačně specifické potřeby a od začátku bylo jasné, že je potřeba se mu více a individuálně věnovat.

V rámci naší služby máme možnost zapojení externí logopedky a to 2x-3x týdně.

Ze začátku logopedické prevence nebyl vůbec ochotný spolupracovat (plakal, kopal…) a nevydržel vůbec v klidu. Byl problém ho vůbec udržet v místnosti. Vše muselo probíhat formou hry, aby se zabavil. Většinou ho logopedka nechala, aby si sám vybral, co chce dělat, aby ho to bavilo. Nejprve společně s logopedkou trénoval hlásky na začátku slova, později uprostřed. Od snadnějšího ke složitějším – např. jednodušší je ,,L“ na začátku slova (např. lavička, lopata), než uprostřed slova (např. pálka, obálka). U chlapce, který neměl rozvinutou slovní zásobu ani skloňování již osvojených slov, se cvičila slovní zásoba nejčastěji pomocí obrázkového čtení, pohádek s obrázky a obrázků s každodenními činnostmi. Logopedka se vždy zaměřila tématicky na jeho oblíbené věci nebo hračky např. auta, letadla, aby ho motivovala a zaujala. U Honzy se během návštěv u naší logopedky zjistilo, že má tzv. poruchu mluvidel a to palatolalii (huhňavost) – pravděpodobně je způsobená zvětšením nosohltanových mandlí. Všimli jsme si, že tato vada je i u tatínka, je tedy možné, že tento styl řeči má Honza pouze odposlouchaný. Logopedka s ním procvičovala zejména oromotorická cvičení před zrcadlem (vyplazování jazyka – jazyk se dává do různých poloh – před a za zuby, nafukování tváří, posilování svalů mluvidel, špulení rtů). Důležitá byla pro práci s chlapcem také sluchová kontrola – dítě zavře oči a zkouší se různé zvuky – zda ví, odkud jdou. U starších dětí se zkouší, zda vnímá rozdíly mezi hláskami. Tato cvičení je důležité provést dříve, než se přistoupí procvičování mluvidel a navozování hlásek. Dobře se dařila také práce se zrcadlem.

U dětí s logopedickou vadou je potřeba dítě neopravovat v hláskách, které ještě neumí. Neupozorňovat dítě na to, co se nedaří, ale oceňovat každé byť zanedbatelné zlepšení, což jsme po společné domluvě s logopedkou praktikovali a často jsme jej různě motivovali k mluvení.

Při odchodu z předškolního klubu do státní mateřské školy, jsme společně s rodiči dospěli k názoru, že Honzovi velice pomohla jak docházka k nám do předškolního klubu, tak i individuální práce s logopedkou. V posledním půlroce docházky do předškolního klubu jsme společně s kolegyněmi zjišťovaly, že chlapec nyní nemá problém se skupinovými aktivitami s ostatními dětmi a dokonce si nyní umí hrát s ostatními dětmi a nejen individuálně, jako tomu bylo na začátku docházky. Z logopedického hlediska je Honzovi lépe rozumět, čehož si všimli i jeho rodiče, kteří s ním nyní lépe komunikují. Ve státní školce mají prozatím s porozuměním problém, a proto je stále na čem pracovat.

Kazuistika CRD

V říjnu 2019 k nám do předškolního klubu nastoupila dvojčata – dva chlapci. Chlapcům v té době bylo necelých 6 let. Jejich rodiče se na nás obrátili, protože chlapci nějakou dobu chodili do přípravného ročníku, kde měli problém s paní učitelkou. Údajně oba chlapce neustále ponižovala, nadávala jim a celkově se nechovala k chlapcům hezky. Chlapci z toho měli poměrně velké trauma, které se zpočátku projevovalo nedůvěrou v nás, i celkově u nás v předškolce. Děti byly od rodičů zvyklé na velmi přívětivé chování s velkou mírou pochopení a trpělivosti.

Oba chlapci byli velice šikovní, vždy pozdravili, poděkovali, hezky si hráli, nebyli agresivní a měli velký všeobecný přehled. Uměli krásně pojmenovávat obrázky. S většinou zadaných úkolů (např. pracovních listů, puzzle, apod.) neměli větší potíže. Jeden z chlapců měl pouze menší problém s udržením koncentrace. Nerozuměly jsme tedy s kolegyní, proč v nultém ročníku měli takové neshody s paní učitelkou.

Po nějakém čase jsme ale zjistili, že rodiče chlapců mají odlišné pojetí křesťanské víry a své děti k tomu vedou. Pravděpodobně byl toto důvod neshod v rámci přípravného ročníku ZŠ.
Rodiče při docházení k nám vyjádřili nesouhlas s tím, aby se chlapci účastnili příprav na vánoční besídku. Nechtěli, aby tvořili výrobky spojené s Vánoci a Mikulášem, aby zpívali koledy apod.

S oběma rodiči se vedly dlouhé rozhovory o tom, jak si představují život svých synů. Co by chtěli, aby chlapci dokázali a jak by se k nim okolí mělo chovat. Také se řešilo, s velkým respektem k jakékoli víře, jestli by nebylo dobré, aby měli chlapci možnost vybrat si sami svoji cestu, co se týče náboženství. Oba chlapci měli tendenci okolí neustále přesvědčovat o tom, že jejich víra je jediná a správná, přičemž když jim byla položena otázka směřující k vysvětlení jejich tvrzení, nebyli schopni argumentovat, protože věcem, které měli naučené z domova, nerozuměli. Navíc chlapci působili zmateně, nevyrovnaně a informace o fungování jejich církve, z důvodu nedostatečného porozumění, sami nevědomě upravovali. Z tohoto důvodu měli problém se začleněním do kolektivu. Většina dětí v CRD jsou křesťané, takže je nechtěly poslouchat a měly také „svoji pravdu“. Docházelo tedy k neshodám mezi dětmi a nesrovnalostem mezi jejich jednotlivými tvrzeními. S tím jsme pracovaly tak, že jsme dětem vysvětlovaly, že každý může věřit v to, co chce, a že to může být odlišné od toho, čemu sami věříme. Je ale důležité pochopení a tolerance.

Po několika sezeních rodiče dospěli k tomu, že by měli svým dětem dát více prostoru na poznání a že by děti měli mít možnost se sami rozhodnout, v koho a co budou věřit. Nakonec rodiče dovolili, aby se chlapci zúčastnili všech vánočních a mikulášských akcí, které jsme v rámci předškolního klubu nebo organizace měli.

Možnost s rodiči vést debaty prostřednictvím třídních schůzek a dalších společných setkání se v tomto případě ukázala jako velmi efektivní. Rodiče přiznali, že by si bez těchto aktivit a rozhovorů neuvědomili, že do té doby mysleli více na svá přesvědčení a přání, než na přání a potřeby svých synů.
Současně společně vnímáme důležitost toho, aby se děti účastnily skupinových aktivit, protože to přispívá k pochopení a přijetí odlišností mezi lidmi. Vzájemné interakce také vedou k vyšší míře tolerance. Chlapci se díky tomu mnohem lépe začlenili do společnosti/kolektivu a neměli problém s komunikací s ostatními. Oni sami se pak v kolektivu i celkově cítili lépe a sebevědoměji.