PŘÍBĚH ANIČKY

Anička se stala klientkou kariérového centra krátce po dokončení studia na Střední odborné škole managementu a práva v Brně, kde studovala obor Pečovatelka, zakončený výučním listem. Protože ze zdravotních důvodů nemůže Anička práci pečovatelky vykonávat, požádala mne o pomoc s vyhledáním vhodného zaměstnání.

Anička se rozpovídala a ukázalo se, že vůbec nevěří, že by mohla dělat cokoliv jiného než úklid. Studium na „Ščukárně“ ji, dle jejího názoru, nepřipravilo na vstup do práce a zdá se jí, že to byla jen ztráta času. Při hledání práce se pak opakovaně setkala kvůli svému romskému původu s diskriminačním přístupem a to úplně stačilo k tomu, že přede mnou v kariérovém centru seděla jedna velká hromádka neštěstí bez jakékoliv ambice a čekala, až konečně najdu nějakou volnou pozici v úklidové firmě. Při dalším povídání o tom, co Aničku baví, vyšlo najevo, že má moc ráda děti a práce s nimi by ji zřejmě bavila, přesto, že zkušenosti má jen s dětmi z rodiny. Nabídka rekvalifikačního kurzu na Chůvu Aničku sice nadchla, ale bylo jasné, že tím by se značně vzdálila její první výplata, na kterou domácnost, kterou sdílí se svou invalidní maminkou, o kterou pečuje, již netrpělivě čeká. Ideální se nám tedy zdálo zkombinovat brigádu s rekvalifikačním kurzem. Podařilo se a Anička nastoupila na 3 dny v týdnu do kuchyně jako pomocná síla a do toho se přihlásila na rekvalifikační kurz, po jehož absolvování by mohla pracovat jako chůva v některých privátních školkách, či pečovat o děti jako OSVČ.

Jako největší oříšek se ukázalo soužití s maminkou, která na jednu stranu moc chtěla, aby Anička chodila do práce a vydělávala, ale taky s ní zároveň byla doma, ideálně 24/7. Anička v průběhu následujících týdnů tedy kombinovala práci v restauraci s péčí o maminku, rekvalifikačním kurzem, a aby toho nebylo málo, musela se začít ještě starat o dědečka, který onemocněl. Na dvacetileté děvče to byl slušný zápřah, který se ještě více zkomplikoval covidem a tím, že rekvalifikační kurz přešel do on-line režimu. Anička v podstatě celý kurz absolvovala připojená na telefonu, což provázelo spoustu technických problémů. Možnost konzultací se školiteli v podstatě neexistovala. Samostudium je hodně náročná záležitost a Anička byla před závěrečnými zkouškami velmi nejistá. Byla jsem s ní často v kontaktu a snažila se ji maximálně povzbuzovat a trošku pomáhat i při závěrečné přípravě na certifikát. Anička se s tím vším poprala statečně a rekvalifikační kurz úspěšně dokončila a získala certifikát Chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky.

Aby Anička zvýšila pravděpodobnost úspěšnosti u osobního pohovoru při hledání zaměstnání, absolvovala v kariérovém centru tzv. „pohovor nanečisto“, ve kterém si mohla vyzkoušet, jak to bude u skutečného pohovoru probíhat. Následně dostala od lektorky zpětnou vazbu a tipy na to, jak lépe potenciálního zaměstnavatele zaujmout. Vzhledem k vládním opatřením Anička pohovor absolvovala opět online. Dále jsme v Kariérovém centru pomohli Aničce vytvořit parádní životopis a motivační dopis a Anička se vrhla do hledání vysněné práce. Stále probíhající Covid jí to vůbec neusnadňoval a největší překážkou byla absence praxe, která právě z důvodu covidových opatření nemohla proběhnout. Anička ukončila brigádu a intenzivně si sama hledala práci, rozesílala životopisy a motivační dopisy a ukázalo se, že chybějící praxe je překážkou. Práci se najít nedařilo… Nějaký čas jsem o Aničce neslyšela, protože covidová situace vedla k uzavření škol i školek a byla to pro všechny těžká doba…. a pak jsme se jednou potkaly náhodou na ulici. Anička byla velmi frustrovaná z toho, že se jí nepodařilo najít práci jako chůva, ztratila doklady, vyřadili ji z úřadu práce…prostě všechno bylo najednou špatně a do toho začala uklízet u nějaké podivné firmy, kde si vůbec není jistá, zda jí dají nějakou smlouvu či výplatní pásku. Ukázalo se, že je pravý čas na další schůzku v kariérovém centru a promyšlení další strategie.

Protože se covidová situace začínala lepšit, navrhla jsem Aničce na naší další schůzce možnost získání praxe v univerzitní miniškolce a to v rámci tréninkového pracovního místa. Anička nadšeně souhlasila a začala každé dopoledne pomáhat ve školce. Zde se Anička konečně dostala k přímé práci s dětmi a mohla si vyzkoušet to, co znala pouze teoreticky. Díky lidskému přístupu mentorky se postupně učila jak rozdělit svoji pozornost mezi více dětí, jak s dětmi komunikovat, respektovat jejich rozdílnost a jak je zaujmout. Anička pod vedením mentorky pracovala na své samostatnosti, trpělivosti a aktivnější komunikaci s dětmi. Skvělý byl i Aniččin přístup při předávání zpětné vazby ze strany mentorky či klíčové pracovnice. Anička zjistila, že získat si přízeň dětí a být pro ně zároveň autoritou je práce na delší čas a ještě dlouho se bude s každou novou situací učit, jak všechno zvládnout. Za tři měsíce ve školce Anička ušla velký kus cesty a všichni jsme věřili, že po dalších dvou měsících budeme moci Aničku s čistým svědomím vypustit do světa a hledat pro ni práci někde v privátním sektoru. Ale to by bylo všechno moc jednoduché….

Tento příběh, žel, zatím nemá „happy end“ a nemohu napsat, že Anička je spokojená v práci, která odpovídá její kvalifikaci. Finanční situace rodiny se natolik zhoršila, že Anička tréninkové místo ve školce po třech měsících ukončila a nastoupila k firmě, která jí garantovala tak vysoký příjem, že neváhala školku opustit a věřila v lepší zítřky. I přes varování a intenzivní konzultace se ukázalo, že realita je nakonec jiná. Anička dělá momentálně nekvalifikovanou práci, která není dostatečně ohodnocená a není vůbec spokojená. Nicméně stále hledá práci jako chůva a my jí v tom v kariérovém centru pomáháme. Jsme stále v kontaktu a já pořád věřím, že Anička tu svoji správnou cestu najde.

Budeme se ji v tom snažit pomáhat i nadále. Tak  Aničce držme společně palce!